V lidské civilizaci je zavedeným zvykem, že k výročí narození zpravidla dává okolí dárky oslavenci. S Vlastimilem Třešňákem je to jinak. Byť v několikaměsíčním předstihu, ale můžeme to vnímat právě jako onen půlkulatý narozeninový dárek. Tento písničkář totiž naopak obdaroval všechny svoje posluchače. Protože vlastně všechno, co jim za poslední léta nabídne, je svým způsobem dárek.
Třešňák není z těch, kdo by zahlcovali mediální prostor svou osobou a vlastní tvorbou, přestože na ní stále pracuje. Nedávno zahájil ve Slavonicích výstavu svých obrazů (protože stejně aktivní jako v hudbě je i ve výtvarném umění) a hlavně vydal nové album, Happy Hour. A to přesto, že se už před mnoha lety téměř zcela stáhl z aktivní hudební scény ve smyslu koncertování a zahlédnout jej na pódiu lze jen velmi, velmi zřídka.
Jen v roce 2022 vystoupil s pár písničkami na koncertě k výročí vydavatelství Galén, které je odedávna přístavem vší jeho tvorby, hudební i literární. Téhož roku v rámci polosoukromého uvedení předchozí desky Kiks do světa zazpíval v galerii Salon na Letné pár kousků z něj. A k vidění byl i loni při oslavách nedožitých osmdesátin Ivana Martina Jirouse v divadle Archa+, kde by ovšem bylo namístě označit jeho vystoupení spíš za performanci než čistě hudební blok.
Žádná sleva
Jestliže album Happy Hour nese tak trochu „secondhandový“ název, rozhodně nepřináší žádné dočasně zlevněné písničky. Je doslova kulometnou dávkou Třešňákovy zjitřené imaginace, která v některých případech působí jako zřetězený surrealisticko-automatický sled obrazů, často má ale svůj základ v hlubokém autorově rozhledu, a kdo ví, možná i v ponorných rešerších a v hledání souvislostí tam, kde by je čekal málokdo.
Podobně jako v zatím poslední Třešňákově publikované knize eNTé (2018) s podtitulem 25 obrazů ze zákulisí. V té přináší portréty známých osobností zapuštěné do kolotu dějin a neuvěřitelných kontextů, u kterých se čtenář nemusí zamýšlet, kde je skutečná pravda, důležité je, že se dobře baví.
Třešňák rozhodně nejde na albu Happy Hour posluchači nijak zvlášť naproti. Spíš naopak, mnohé texty je hodně těžké dešifrovat, není to ale potřeba: fungují i jako čirá poezie, kde se lze opájet už jen řazením slov za sebou, poetičností obrazů, tušením metafor, které si jeden každý z nás může vykládat po svém, klidně třeba i úplně jinak, než autor zamýšlel, což ale vůbec nevadí, protože jako vždy v poezii, skoro pokaždé to bude správně (pakliže tedy kategorie „správnosti“ do básnictví vůbec patří).
Třešňákovi je blízký čistý lyrismus jako třeba v písni Maloval stříbřenkou, po jejímž poslechu by člověk hned popadl štětec a sáhl po nějaké barvě s krásným názvem rumělka nebo běloba zinková. Stejně tak dokáže opentlit třeba myšlenkovou řadu o relativnosti času v Probuďte mistra Hanuše! – to, co by se dalo shrnout do jednoho verše „Zítra bude věčnost o den kratší“, je zde malebně rozvedeno do tří a půl minuty.
Variuje obrazně jména a díla slavných malířů v písni Arcimboldo, stejně jako (pravděpodobně) uvádí zastřené reflexe vlastního vztahu k úřadům (Pán, který utek z lejster) či – v závěrečném songu Doyen Kandrdas – hereckých zkušeností v bytovém divadle, kde před emigrací společně s Vlastou Chramostovou, Terezou Kohoutovou-Boučkovou a Pavlem Landovským účinkoval ve variaci Pavla Kohouta na shakespearovské téma Play Macbeth.
Radikální proměna
A přestože Třešňák není a nikdy nebyl žádný zpěvák protestsongů na jedno použití a písně s přesně cíleným apelem v jeho tvorbě najdeme tak v počtu prstů jedné ruky, albu dala název úvodní píseň Happy Hour, která je poněkud maskovaným ostře satirickým šlehem na český národ, který se občas chová jako komparz při natáčení filmu – a je jedno, jestli vítá nacisty, slaví komunisty, provolává nejapná hesla při vítězstvích sportovců ve světových soutěžích, nebo se schází na „dezolátských“ srazech. Třešňák je tím, kdo stojí opodál a běží mu hlavou satirické úsměšky nad vším tím pinožením.
S uvolněním roku 1968 vyšly na písničkářské „scéně“ na Karlově mostě první hvězdy, kterým stačila jedna akustická kytara. Mezi nimi i čerstvý adept písničkářství Vlastimil Třešňák.
Písnička Happy Hour je zhudebněna jako jakýsi natlakovaný „folk-punk“. Album je to neobyčejně stylově členité, vejde se do něj blues, šanson jak z pařížského předměstí, syrová rocková píseň, barokní cukrování s cembalem či jazz. A taky písnička hudebně skoro až mišíkovská (Probuďte mistra Hanuše!), ze které je patrno, že část jeho kapely, která si říká Temporary Quintet, konkrétně kytarista Josef Štěpánek a klávesista Jan Steinsdörfer, patří do základního kádru studiových muzikantů, kteří jsou spolustrůjci úspěchu Mišíkových posledních tří alb.
Stylovou verzatilnost ovšem podporují i další hudebníci, saxofonista Jan Štolba, basista Martin Lehký a bubeník Miloš Dvořáček. Bez jejich spolupráce by album bylo možná poloviční – a bůhví jestli by bylo vůbec.
K současné poloze svých textů dospěl Vlastimil Třešňák pozvolnou, ale poměrně radikální proměnou. Od původní podoby rozervaného folkového barda z jeho prvního – pro mnohé možná dodnes nepřekonatelného – exilového alba Zeměměřič (1979) se odstřihl v nultých letech jedenadvacátého století. Tehdy se tento někdejší písničkář s dvanáctistrunnou kytarou v klíně, lyricky básnící o pražské periferii a vyprávějící příběhy o lidech z okraje společnosti, obklopil bluesrockovou kapelou, stylově jako vypadlou ze 60. let. Stal se z něj frontman doslova vyplivávající proklatě přesné a často velmi přímočaré komentáře k tomu, co se kolem nás dělo a děje.
Třešňák byl ale vždycky mistrem silných obrazů a metafor, byť jejich podstata je v tvorbě posledních zhruba dvaceti let mnohem méně uchopitelná než ta, kterou jsme znali dřív. Což je ale jen důkazem toho, že písničkářův vývoj v žádném případě neustrnul – přitom by se chtělo říct, že se o jakési definitivní ustrnutí a svoje opuštění „role Třešňáka“ sám vehementně snažil. Přetlak talentu a nepochybně také neutuchající přesvědčování nejbližšího kroužku přátel včetně jeho vydavatele a ostatně také iniciátora návratu na hudební scénu s výše zmíněným albem Kiks byly naštěstí silnější.
Na Karlově mostě
V současné Třešňákově tvorbě najdeme ohlasy jeho původní poetiky spíše stopově a formálně, hlavně v použití gramatických tvarů a všech vrstev jazyka včetně argotu periferie ve smyslu geografickém i sociálním. Ta mu byla blízká vždycky, třešňákovsky příslovečný Karlín se odrážel nejen do první fáze jeho tvorby v tématech i formě, ale je v ní přítomen dodnes, jakkoli v ní více či méně reálné postavy této čtvrti, žádné „nové zeměměřiče“, už skoro nenajdeme.
Tento přístup k jazyku i myšlenkám se zdá až genetický. Jeho matka byla velmi mladá dívka z rodiny neodsunutých sudetských Němců, otec voják základní služby. Z jejich krátkodobého manželství se narodilo dítě, které po rozvodu soud přiřkl otci. Ten je dal na výchovu svým karlínským rodičům. Prožité dětství Třešňáka formovalo po mnoha stránkách, což víme z jeho raných písní, ale i literární tvorby: otevřená náruč prarodičů, prostředí klukovských part, v nichž se prolínalo „bílé“ a romské etnikum, a pustiny, vhodné k dobrodružství.
První umělecké odvětví, do kterého se Třešňák ještě jako adolescent obul, byla právě hudba. První pokusy o založení bigbítové kapely, zkoušející v jednom z oblouků karlínského Negrelliho viaduktu, skončily neúspěchem a ani občasné vyhrávání hospodských odrhovaček štamgastům v lokále U Města Hamburku (jež se, mimochodem, stopově objevuje i na novém albu) však asi není tou nejzásadnější stopou.
S všeobecným uvolněním roku 1968 vyšly na pražské písničkářské „scéně“ na Karlově mostě první hvězdy, kterým stačila jedna akustická kytara: už zavedení Jaroslav Hutka s Petrem Kalandrou, Jaroslav Neduha a další. A mezi nimi i čerstvý adept písničkářství Vlastimil Třešňák, který na svoje písničky z té doby na rozdíl od mnoha svých kolegů zásadně nevzpomíná ani je nikdy nenahrál. Ostatně, absence jakéhokoli sentimentu je jedním z jeho nejpodstatnějších povahových rysů nejen ve smyslu uměleckém. Okupační vojska samozřejmě učinila rejdům vlasatých „živlů“ přítrž.
Veselá ghetta
Spásný nápad, jak dát po sovětské okupaci pražské folkové komunitě nějaký řád a vybavit ji pro „boj s nepřítelem“, dostal paradoxně nemuzikant, nicméně podnikavý člověk Jiří Pallas: volnému sdružení, působícímu na bázi Svatoplukových prutů, vymyslela jedna z jeho zakládajících členek Zuzana Michnová název Šafrán. Nepřizpůsobivý odpůrce jakýchkoli organizací Vlastimil Třešňák se nejprve k celé akci stavěl skepticky, Šafrán mu připadal trošku jako písničkářské odbory. Nakonec se ale součástí tohoto „veselého ghetta“, jak je sám nazývá, stal.
Samozřejmě i Šafránu při sebemenší příležitosti házely totalitní znormalizované úřady klacky pod nohy a pro Vlastimila Třešňáka vedla cesta ještě hlouběji pod povrch oficiality, do oblasti disentu kolem Václava Havla a jeho přátel, do prostředí Charty 77. Právě v něm se přiblížil ke své další, byť víceméně jednorázové, umělecké profesi herce v bytovém divadle Vlasty Chramostové.
Asanace
To už byl Třešňák naplno v „zakázaném území“, a určen tedy z hlediska komunistického režimu k likvidaci. Přesněji řečeno Asanaci. Což byl krycí název pro aktivitu, která měla za cíl všechny nepohodlné odpůrce režimu dostat za hranice. Používaly se k tomu nejrůznější odpudivé prostředky, nátlak psychický i fyzický. Po jednom z obzvlášť krutých výslechů v roce 1982, kdy si o jeho ruce típal hořící cigarety opilý estébák Josef Kafka, se i dlouho odolávající Vlastimil Třešňák podvolil a odešel do exilu. Nejprve do Švédska a posléze do Německa.
Další plánované přestěhování do New Yorku už nerealizoval, přišla sametová revoluce. Ta jej však rozhodně nedojímala tak naplno jako jiné exilové umělce, kteří se obratem vrátili do Československa – Třešňák žádný zvláštní sentiment vůči staré vlasti necítil. Nakonec ale začal přijíždět „na zkoušku“, za přáteli a na krátká koncertní turné. Do exilu odešel jako jeden z posledních a jako jeden z posledních „vyasanovaných“ se pak také vrátil natrvalo.
Dnes si užívá klidu ve svém osobním „veselém ghettu“ na okraji Prahy. A naštěstí stále tvoří. Album Happy Hour patří k jeho vůbec nejlepším. Důstojná oslava třičtvrtěstoletí na tomto světě.