Je 20. října 1959 večer, ve Strakonicích právě skončila estráda, kterou natáčela televize a účinkující se rozjíždějí domů, většinou do Prahy. Před kamerami ten večer vystupovali oblíbení herci a zpěváci, mezi nimi i Josef Zíma, který nabídl několika kolegům, že je sveze. Chvíli to vypadalo, že na sedadlo vedle řidiče usedne František Filipovský, pak Jiřina Bohdalová a nakonec se škatulata hnula tak, že místo obsadila Judita Čeřovská.
Zímův Spartak vyrazil ku Praze, jeho cesta však skončila předčasně, kousek za Dobříší. V důsledku mikrospánku narazil vůz asi hodinu po půlnoci do stromu. Sanitky byly u nehody celkem rychle a kdosi prý na místě prohlásil: „Čeřovské nic není, ta pojede jako poslední.“ Skutečnost však byla jiná. Měla několik vnitřních zranění a o pár hodin později se ocitla na pokraji smrti. Byla na rozcestí, její život a dobře nastartovaná pěvecká kariéra mohly skončit. Netušila, že tento jediný okamžik ji navždy poznamená a po mnoha desetiletích uspíší její smrt.
Judita Čeřovská takzvaně brala všechno, co se nabízelo. I nejrůznější estrádní vystoupení v krajích při předávání brigádnických metálů. Hudební publicista to vystihl sloganem: „Kdo ji chtěl, ten ji měl.“