Příběh o svůdné i naivní Manon, který v 18. století stvořil Abbé Prévost a u nás je známý také v přebásnění Vítězslava Nezvala, je u Pucciniho plný spontánní vášně, ale nechybí mu ani poezie a především italská zpěvnost. Režisérka Sláva Daubnerová chtěla dle svých slov zdůraznit syrovost příběhu a vyprávět ho z dnešního feministického pohledu. Ústředním motivem se měla stát poušť, v níž nakonec hrdinka najde smrt.
Inscenace bez logiky
Jenže kde je ta poušť? Když se ve Státní opeře rozhrne opona, divák nevidí hostinec ve francouzském Amiensu, kde děj u Pucciniho začíná, ale vlastně ani žádnou poušť, nýbrž jakýsi motel, kam Manon se svým bratrem přijedou autem. Některé kostýmy napovídají, že jsme v Americe. Ale proč se Manon a des Grieux sejdou u amerického motelu, když se za oceánem mají ocitnout až v závěru opery? To kvůli té poušti, která ve Francii není?
Giacomo Puccini: Manon Lescaut20 % Národní divadlo Praha, premiéra 27. března ve Státní opeře |
S pouští se ovšem rozhodně nepracuje jako s nějakým silným obrazem, jenž by dokázal překlenout vazby na autorem zvolené místo a čas děje. Opakuje se klasická chyba režisérů plynoucí z nedostatku imaginace i řemesla – hrdiny z minulých dob polopaticky převlečou do současných kostýmů a nechají je realisticky hrát původní příběh, jenž se tím pádem stane nesmyslným. V tomto případě se třeba stále mluví o Paříži nebo o kočáru…
Příběh Manon je ostatně dost syrový už u Pucciniho, hlavně v kontrastu mezi pozlátkem, které na chvíli obklopí Manon, když žije s bohatým Gerontem, a jejím následným pádem. Ale právě tento kontrast není na jevišti vidět – bohatý příbytek nahrazují tmavé kulisy a siluety mrakodrapů.
Kostým, do něhož je Manon oblečená, je podivný a neslušivý, výuka tance se jakoby odbude zkoušením střevíců, přičemž učitel tance je bizarní figura v červeném tričku a červených kalhotách. Domácí zpívání madrigalů také nezanechá žádný dojem.
Když se pak ve scéně deportace Manon a dalších žen objeví drátěný plot a vojáci v moderních uniformách, člověk by čekal, že budou deportovat nelegální migranty, nikoli padlé ženy. A vůbec, cožpak se dnes deportují padlé ženy do Ameriky? Anebo kam vlastně, když děj se odehrává v Americe? Logika se úplně vytrácí.
Ostatně dá se vůbec příběh Manon přenést do současnosti? Společnice bohatého muže býval jistý společenský status, přirozeně nejistý, ale v určitém smyslu vážený, což je dnes těžko pochopitelné. Snad proto režiséři – když inscenují tituly s takovýmito hrdinkami – z nich udělají prostitutky v dnešním významu.
Třeba hned na začátku inscenace se divákovi dává najevo, že Manon je šlapka, kterou pase vlastní bratr, jenž jí zrovna dal fár facek. Jenže mezi skutečné prostitutky se u Pucciniho Manon dostane právě až na cestě do Ameriky. A pak, ne že by prostituce nebyl v současnosti problém – mnohé ženy hlavně z určitých sociálních vrstev se jistěže ocitají v začarovaném kruhu, z nějž nedokážou vystoupit ani při existenci všech možností, které moderní doba nabízí.
Ale tento sociální problém přece nelze automaticky přenést do minulých dob, kdy ženy neměly až na naprosté výjimky vůbec žádnou, ani teoretickou možnost, jak uniknout a realizovat se – kromě manželství, kláštera či „kariéry“ vydržované ženy.
Zpěváci bez hlasů
Ostatně i bratr Manon Lescaut, jakkoli není vzorem morálních kvalit, je taky svým způsobem oběť své rodiny, jež mu přidělila vojenskou kariéru (v níž asi nezažívá zrovna oslnivý postup). V inscenaci je ovšem obyčejný pasák.
Ale to není zdaleka nic proti tomu, jak vyhlíží chudák rytíř des Grieux. V ošuntělé bundě a svetru, s batohem, brýlemi a jízdním kolem vypadá jako nevábný týpek, možná nějaký brigádník na farmě. Že se cestou do práce bláznivě zamiluje do Manon, by se ještě dalo pochopit, ale ona do něj? Tedy pokud nechce utéct s kýmkoli. Proč ale potom rovnou neodejde s nijak staře působícím elegánem Gerontem?
Na konci, když už je s Manon v jakési pustině (s telegrafními dráty a pouliční lampou), des Grieuxova láska očividně mizí, a tak prostě nechá svou obtížnou milenku umřít. Ale hudba a text přece vyjadřují něco úplně jiného. Ve výsledku to vypadá, že zpěvák netuší, co má hrát.
A tak je to celý večer – příběh jako kdyby neexistoval. Z jeviště nesálá syrově vášnivé drama, ale vane z něj nevzrušivý chlad. Člověk je k dění na scéně naprosto lhostejný.
Orchestr Státní opery umí podat lepší výkony, než ten, který odvedl pod taktovkou italského dirigenta Simona Di Felice, v jehož životopisu nelze vysledovat nějakou významnější kariéru. Barvitý a vášnivý Puccini zněl jednotvárně tvrdě a ryčně, slavné orchestrální intermezzo dopadlo bledě, bez zvukového kouzla.
Vokálně opera spočívá především na představitelích Manon a des Grieuxe, ale premiéra byla obsazena ani ne průměrnými zahraničními pěvci. Moldavská sopranistka Ghiulnara Raileanu téměř nebyla slyšet, což nešlo jen na vrub orchestru. Její hlas totiž postrádá znělost, a když už se dal zaslechnout, zněl bezbarvě a ostře. Bulharský tenorista Milen Božkov slyšet byl, ale předváděl násilný, ukřičený zpěv, postrádající tvárnost.
Naučit se s hlasem víc pracovat ve smyslu výrazu, nikoli jen produkovat z plna hrdla zvuk, by se měl naučit jinak jistě nadaný barytonista Lukáš Bařák, jenž zpíval bratra Manon Lescaut. Basista František Zahradníček v malé roli Geronta dal své postavě aspoň určité charisma.
Národnímu divadlu prostě přibyla do repertoáru další nepodařená operní inscenace. Dvacet procent lze dát nanejvýš s vědomím, že inscenace není nastudována v jediném obsazení, tedy že by se v reprízách v hlavních rolích mohli objevit lepší pěvci.