Začněme pozitivy produkce, pod níž je podepsán renomovaný český režisér David Radok. Dílo, které Strauss zkomponoval podle hry Oscara Wildea, ve své době vyvolalo pozdvižení, což si lze dnes těžko představit. Princezna Salome, obklopená zvráceným prostředím, se sama začne též chovat zvráceně a když její milostné návrhy odmítne prorok Jochanaan (Jan Křtitel), vynutí si od krále Heroda jeho hlavu na stříbrném podnosu.
Radok děj polopaticky neaktualizoval, nebo aspoň ne nějakým bizarním způsobem, v jejichž vymýšlení se dnes tvůrci předhánějí. Působivá je scénografie evokující Herodův poněkud omšelý palác s průhledem do interiéru, v němž se odehrává hostina. Podzemní cisternu, do níž dal Herodes zavřít Jochanaana, inscenátoři vyřešili nápaditě. Vězeň je vytažen na laně ze zamřížovaného otvoru v zemi, a poté, co se vysměje lačné Salome, je opět spuštěn dolů.
David Radok vždy uměl na jevišti vyprávět příběhy a je tomu tak i tentokrát, postavy žijí své vyšinuté životy a projevují se (vesměs nelichotivými) vlastnostmi. Třeba krutá Herodias, která sama přinese dceři useknutou prorokovu hlavu, ale jinak ji vše – kromě jídla – nechává lhostejnou, dokonce i usmrcení vlastní dcery na konci.
„Tanec sedmi závojů“ se nekoná, ale pokud zpěvačka nemá dublérku, tak ho s ohledem na pěveckou i fyzickou obtížnost titulní role snad ani nelze vyžadovat. Salome zde spíše chodí po jevišti, dělá smyslné posunky, a nakonec si sundá dolní část oděvu, včetně spodních kalhotek (vršek má samozřejmě dostatečně dlouhý), které mrští Herodovi na hlavu.
Kostýmy podle šablony
Kdyby tak ještě postavy měly nějaké skutečně divadelní kostýmy… Ty, ve kterých jsou oblečeny, totiž do slušně rozehraného dramatu vnášejí zmatek a chlad. Tak třeba zrovna oděv Salome je jakýsi povlávající domácí úbor, v němž hrdinka zřejmě přišla na dvorskou hostinu od sledování televize na gauči.
Richard Strauss: Salome60 % Národní divadlo Brno hostování v pražské Státní opeře, 7. 4. 2025 |
Vlastně by si mohla půjčit růžový komplet od Pucciniho Manon Lescaut z nedávné inscenace pražského Národního divadla a nic by se nestalo, i ten striptýz by v něm nejspíš mohla dělat. A tak je to skoro vždycky. Postavy v operních inscenacích bývají oblečeny dle jedné současné šablony – malá večerní či velká večerní pro dámy, sako a kravata pro pány a nějaké ty hadry ze secondhandu. Nanejvýš má král přes sako přehozený kus zlatavé látky – jako tady Herodes, tedy než ho Salome svlékne do nátělníku.
Ne, nechci, aby se šily kostýmy jako v éře Emy Destinnové, ale můj pocit zkrátka je, že soudobé civilní oděvy staví mezi mne jakožto diváka a historický příběh zeď. Místo aby kostýmy pomáhaly vtáhnout do děje, tak vyvolávají otázky.
Například: Proč mají vojáci, kteří střeží biblického proroka, na sobě nažehlené šedomodré fraky a nedisponují žádnou zbraní? Proč má Herodias kostým s dekoltem, ale její páže je žena zahalená do černé burky? Kde a proč se to vlastně odehrává? A kdo je Jochanaan? Nějaký vzpurný influencer?
Skutečně sdělná, „nadčasová“, třeba i strohá divadelní stylizace se povede jen výjimečně a nelze to říct ani o Salome ve verzi Davida Radoka, jakkoli je pořád ještě relativně uměřená a umírněná. I v této inscenaci však snaha vyjádřit nadčasové poselství pomocí současnosti ve skutečnosti upadá do šedivého civilu.
Salome zjevem, nikoli hlasem
Do šedi paradoxně bouří Straussova barevná, expresivní a explodující, exotiku evokující hudba, kterou dirigent Marko Ivanović rozpoutal s vervou, dramatickým napětím, a současně i s respektem k dynamickým proměnám. Ovšem v budově Státní opery byl zvuk až příliš silný – možná že v brněnském Janáčkově divadle by dojem byl odlišný.
Obávám se ale, že i kdyby orchestr ubral, některým zpěvákům by to nepomohlo. Představitelka Salome by měla mít hlas jako laser, svítivý a průrazný od hloubek po výšky a přitom neustále vyvolávající dojem, že Salome je mladičká dívka.
Slovenská pěvkyně Linda Ballová by typově roli odpovídala, její Salome je monstrum skryté v drobné plavovlásce, hlasově však nikoli. V nižší poloze, v níž toho Salome musí hodně odzpívat, vlastně jenom cosi šeptala, a směrem do výšek hlas působil řídce a uzounce.
U Evy Urbanové, která zpívala Herodias, už nelze slyšet skutečný zvuk, jen neznělá vyrážená slova. Herecky ovšem vytvořila zapamatovatelnou kreaci zcela v intencích režiséra. Pověstný vstup setníka Narrabotha, jenž by hned v prvních taktech opery měl pročísnout vzduch svým toužebným zvoláním „Jak krásná je dnes večer princezna Salome“ v podání tenoristy Víta Noska zazněl jakoby přidušeně, ne tak vznosně a klenutě, jak by měl.
V rámci večera podali relativně nejlepší výkony představitelé Heroda a Jochanaana. Tenorista Jaroslav Březina zpíval zvučně a intenzívně, němčina se sice příliš rozeznat nedala, ale celkově jeho pěvecko-herecká kreace držela pozornost – spíš než odporný a chlípný král to byl politováníhodný tlouštík, zmítaný okolnostmi. A finský basbarytonista Tuomas Pursio vložil do pěveckého partu Jochanaana patřičnou znělost, autoritu i určitou velebnost.
V porovnání s tím, co servíruje vedení Opery pražského Národního divadla, se brněnská Salome aspoň pohybuje kolem průměru. Výš by se dostala jen s vokálně disponovanější titulní představitelkou. Pět procent navíc je za pěkně vymodelovanou uťatou hlavu, kterou Salome skutečně vášnivě líbá.