Jak došlo ke spolupráci s Janou Vébrovou, od koho vzešel první impuls?
Josef Ostřanský: Nápad hrát opět se zpěvačkou jsem nosil v hlavě vlastně od našeho předchozího alba Za vodou. Za sebe jsem potřeboval nějakou změnu. Třeba doplnit ženský element jako určité zjemnění nebo odlehčení. A když jsem si poslechl Janino album Kameny ze dna, tušil jsem, že by spolupráce mohla fungovat.
Vladimír Václavek: Vrátil jsem se zpátky do Šluknovského výběžku, kde už jsem předtím bydlel, jen na německou stranu hranice. Potkali jsme se s Janou, byli jsme v kontaktu a když jsme uvažovali, jak dál s Dunajem, secvaklo mi to a jsem tomu moc rád. Je pro nás po všech stránkách velkým přínosem a věřím, že jí také máme co dát. A když jsem to vyslovil, Pepa řekl, že už také dlouho uvažoval o spolupráci s ní. Takže to v nás běželo paralelně.
Jana Vébrová: Já jsem kluky důvěrně neznala. K Vladimírovi jsem měla trochu osobní vazbu přes rodinu, s Pepou se asi dvakrát potkala na koncertě a u nás v přístavu a o Koudyšovi (Pavel Koudelka) jsem věděla jen, že je to ten uznávaný bubeník z Dunaje. Jenže pak se mi před dvěma lety začali najednou z různých míst ozývat a naťukávat, až přišla přímá otázka, jestli bych s nimi nezkusila sestavit nový repertoár. Na dobrou kapelu člověk prostě čeká půlku svého dospělého života, nemůže odmítnout.
Co si kapela Dunaj od této spolupráce slibovala?
Vladimír Václavek: Nebylo to něco konkrétního, nějaký koncept, prostě jsme to zkusili. Naše hudba je v rámci našich osobností hodně volná a je postavená na chemii mezi námi. Byl to vnitřní hlas, pocit, že by to mohlo fungovat, že by z toho mohlo něco vzejít. A to se naplnilo více než vrchovatě.
Pavel Koudelka: Od spolupráce jsem si sliboval náš další posun v melodiích a rozšíření výrazových možností právě ve zpěvu i s novou energií, což se myslím povedlo. Pokud bychom zůstali jen ve třech, tento vývoj by byl hodně obtížný. Navíc Jana je i skvělý kapelový parťák s podobným cítěním hudby i přátelství, což je hodně důležité.
Josef Ostřanský: Já osobně právě to zjemnění, ale i dravé přiostření, jako když kočka trochu povystrčí drápky.
A co jste, Jano, čekala od natáčení s Dunajem vy?
Jana Vébrová: V zásadě nic. Mám to tak v životě nastavené. Buď to půjde a vyjde, nebo ne, a jde se dál.
Jakým způsobem se konalo skládání písniček na Mňau?
Vladimír Václavek: Tvoříme společně. Přinášíme nějaké motivy, nápady, jamujeme, diskutuje a toho krystalizuje podoba písniček a jejich struktura. Je to dlouhý proces, na kterém jsme všichni nějakým způsobem přítomní. Nikdo z nás nenosí už hotové písně, kde by už jen rozdal ostatním party. To by u nás nefungovalo, nejsme školení interpreti a ani by nás to nebavilo. Společný proces tvorby je stejně vzrušující jako živé hraní. Jana přinesla některé své texty a na dalších spolupracovala.
Pavel Koudelka: Skládání probíhalo různě, ale obecně jsme tvorbě věnovali více společného času, než dříve. Některé základy, například Ilegální tanečnice nebo Mňau, vznikly společným jamem mě a Vladimíra, jiné přinesl Pepa, který preferuje spíše skládání doma, ale i na této desce hodně partů a linek složil přímo na místě. Zpěvové linky si Jana skládala povětšinou sama s velikou mírou svobody, pro Dunaj vždy hodně důležitou. Texty napsali Vladimír, Karel David, Jana a taky Radek Malý. Osobně cítím, že součást skládání či práce na písni je mimo jiné i finální rozhodnutí někde třeba nehrát a nechat prostor ostatním. Jak kdysi v přeneseném významu řekl můj oblíbený mistr Miles Davis: nejdůležitější noty jsou ty, které se vůbec nezahrají. S postupujícími zkušenostmi pokorně uznávám, že je na tom hodně pravdy.
Jana Vébrová: Pro mne to byl úplně nový způsob práce, tvorby. Nemusela jsem si jakožto sólová písničkářka odedřít sama. Šlo to lehce. Jen se nebát, dopředu nehodnotit. Pustit se do toho, být empatický a nechat se vzájemně inspirovat.
Josef Ostřanský: První zkouška byla spíše oťukávací. Ale už na ní bylo jasné, že si budeme rozumět, což se s každým dalším setkáním jen potvrzovalo. Trávili jsme společně hodně času. Nejprve se jamovalo, pak jsme se dostávali k jemnější aranžérské práci. Jak už podotkl Pavel, hodně kytarových motivů jsem nachystal doma ve svém studiu a pak je přinesl na zkoušky. Jsem prostě domácí typ.
Byla už řeč o kočce, čili další otázka je nasnadě: co vás přimělo pojmenovat album Mňau?
Vladimír Václavek: Název mě napadl, když jsme dělali píseň Bažina a Jana se hlasově vyjadřovala tak krásně, jak to umí jen ona. V té chvíli mi došlo, že by to mohl být dobrý název pro album. Bažina je jméno kočky, která s námi byla celý proces zkoušení, a kterou máme rádi.
Pavel Koudelka: Byla k nám nejprve velmi ostražitá, ale postupem času se kolem nás motala i při hraní. Při jednom brainstormingu zaznělo Mňau a hned se to ujalo.
Jana Vébrová: Navíc se i jedna z písniček začala rýsovat tak, že ponese tohle jméno. Citoslovce „mňau“ v ní zaznělo jako první určující popěvek, od něhož Karel David rozkreslil celý příběh. Pro mě jako pro ženu je v ní spousta nádherných metafor, s kterými si můžu pohrávat. Dunaj je pro mne hodně hra. Zkoušení různých rolí, které se vzájemně propojují.
Když pomineme pěvecký vklad Jany Vébrové, v čem se Mňau podle vás nejvíc liší od předchozího alba Za vodou, což byl comeback po mnoha letech.
Vladimír Václavek: Aktuální album je podle mě přímočařejší, živelnější. Je na něm cítit i to, že jsme ho nahrávali živě včetně zpěvu, což je dnes opravdu mimořádné a tady musím Janě vyseknout poklonu.
Pavel Koudelka: Zvuk je oproti Za vodou syrovější, s minimem editací a následných dohrávek. Jsme to prostě my čtyři tak nějak hodně „na holo“. Svobodní se u naší tvorby a hudby cítíme vždy, bez ohledu na to co bylo či bude.
Josef Ostřanský: Album Za vodou se podle mne opravdu povedlo. Hodně práce tam odvedli i dva skvělí producenti. U Mňau jsme se ale chtěli posunout někam jinam. Písně spíše pročistit, zjednodušit, zůstat u hudebních kořenů, nepřidávat zbytečné noty. K tomu také směřoval celkový zvuk kapely, zemitější a pevný. Hodně práce v tomto směru udělal producent Petr Ostrouchov. Výběr použitých vintage zesilovačů, kytar a bicích jsme nechali na něm. I vybavení studia v tomto směru bylo skvělé. Věřím, že na výsledku to je slyšet.
Když se řekne ženský zpěv v Dunaji, všem se vybaví vokál Ivy Bittové, Nesvádělo vás, Jano, občas se do jejího živelného projevu trošku stylizovat? Teď to vůbec nemyslím tak, že byste ji nějak kopírovala, ale třeba pěvecké linky v Neříkej jsou vyloženě „bittovské“.
Jana Vébrová: Vidíte, já bych tam slyšela daleko víc „bittovštější“ místa než v Neříkej. Třeba v Mňau. Myslím si, že jsem svá. S Ivou nás asi pojí živelnost, nespoutanost, ale jinak máme každá jiné prostředky. V hudbě nemám žádný kalkul, koncept. Jediným mým konceptem je, aby hudba nebyla blbá a aby pokud možno každá píseň nebo skladba byla svým způsobem originální, jiná a nepodobala se již slyšenému. Není mi vlastní někoho napodobovat nebo se k někomu připodobňovat. Cítila bych se trapně. Já jsem já.
Vladimír Václavek: Za sebe musím říci, že Jana si je všech souvislostí vědomá, umí se s nimi elegantně vyrovnat a je to opravdu ona, taková jaká je.
Josef Ostřanský: Jana je velmi svébytná i svéhlavá zpěvačka. A kdo chce srovnávat, ať srovnává.
Bude spolupráce s Janou Vébrovou pokračovat i do budoucna?
Vladimír Václavek: Když nás bude chtít…
Pavel Koudelka: Určitě. Jsme teď kapela my čtyři. V názvu zůstala zvlášť Jana, protože můžeme hrát i sami tři. Na léto chystáme společný poloakustický koncert s Ivou Bittovou v Brně na Rosničce a byl by pak zmatek, s kým právě daný koncert jakožto tříčlenný Dunaj hrajeme.
Jana Vébrová: Já za sebe doufám, že ano. Hraní i společná tvorba s klukama mě baví a posouvá mě mílovými krokem dál, kam bych se sama s harmonikou nedoploužila.
Josef Ostřanský: Mně naše spolupráce baví velmi a věřím, že nám vydrží.