Vodní turbíny rozsvítily zámek prezidenta v Lánech. A elektřinu vyrábí dodnes

Navzdory nedávné energetické krizi a snaze o posilování obnovitelných zdrojů, mezi něž voda patří, jich ale pozvolna ubývá. Malé vodní elektrárny jsou definovány instalovaným výkonem nižším než 10 megawatt (MW). Jejich provozovatelé a zastánci bojují s byrokracií a mnohdy také s předsudky. V sobotu – na světový Den vody – se na sedm desítek malých vodních elektráren v celém Česku otevře veřejnosti.

Jednou z nich bude Miřejovická elektrárna nacházející se na 18. říčním kilometru Vltavy. Sestává z jezového mostu, plavebního kanálu, elektrárenského náhonu a vorové propusti. Secesní bílá budova elektrárny je jednopatrová a má obdélníkový půdorys. Půlkruhová okna, věž a pultová střecha dodávají budově eleganci, návštěvníci mohou nabýt dojmu, že se nacházejí někde na jihu Francie.

Dojem umocňuje řeka, s kterou daný objekt žije v symbióze několik desetiletí. Vodní elektrárna Miřejovice stojící na břehu Vltavy na rozhraní obcí Nelahozeves a Veltrusy byla do provozu uvedena v roce 1929. Dnes patří společnosti Czech Hydro, která je s 11 výrobnami největším soukromým provozovatelem vodních elektráren v České republice.

Prvorepublikovou hydroelektrárnu nacházející se tři kilometry severně od Kralup nad Vltavou vybudoval někdejší elektrárenský svaz v rámci elektrifikace celé oblasti. Spousta okolních obcí svítila do té doby petrolejkami. Šlo o velkou stavbu, přivaděč vody k elektrárně a samotný kanál je dlouhý přes 700 metrů.

“Kromě výrobny se zde nacházela i rozvodna, která tehdy elektřinou zásobovala zhruba osm linek. Vedly všemi směry, přičemž ta nejdelší až do Lán, do zámku k panu prezidentovi,“ říká Pavel Chaloupka, strojník elektrárny, který zde působí již 35 let.

V elektrárně pracuje třináctým rokem už i jeho syn. Dodržuje rodinnou tradici. Jeho děda, Chaloupka starší, odešel po 57 letech práce do důchodu.

„Tátovi bylo 80, skončil předloni, ještě s námi tady prožíval generální rekonstrukci,“ upřesňuje Chaloupka prostřední. V jejím průběhu došlo k výměně čtyř turbín, přičemž jednu původní typu Francis se podařilo zachránit.

Velín vodní elektrárny Miřejovice. „Až na minimální změny vypadá stejně, jako v roce 1929, kdy elektrárna zahájila svoji činnost,“ říká strojní Pavel Chaloupka. (18. března 2025)

“Objekt je památkově chráněný, a proto byla generální rekonstrukce realizována tak, aby to nebylo poznat. Podařilo se nainstalovat moderní technologii při zachování historických kritérií, přitom jsme dosáhli zlepšení technických parametrů,“ vysvětluje Jiří Krušina, majitel společnosti Czech Hydro.

Díky tomu se zvýšil instalovaný výkon elektrárny z původních 3,5 megawattu na 5,5 MW. Čtyři nové moderní turbíny typu Kaplan, každá s výkonem 1 200 MW jsou schované pod kulatým černým krytem, který zapadá do interiéru památkově chráněné budovy.

Nové turbíny jsou již bez převodů, původní Franciska s výkonem 700 MW si zachovala ten originální. „Ta převodovka je dokonalá. Převod je udělaný geniálním způsobem, kdy jednotlivé zuby jsou na každé straně jinak velké a jinak naklopené. Šlo o složitý výpočet a složitý vzorec, velice náročný na výrobu,“ popisuje úskalí staré převodovky strojník Chaloupka.

Jak dodává, na tento výrobek měla patent firma francouzského průmyslníka a podnikatele André Citroëna, která se v té době zabývala výrobou převodovek a zemědělských strojů a až posléze začala s osobními automobily. Právě díky zubům této převodovky vznikl firemní znak automobilky Citroën.

Originální tvar šípového převodu turbíny typu Francis patentovaný značkou Citroën. Malá vodní elektrárna v Miřejovicích na Vltavě jich měla pět. Po rekonstrukci zůstala jedna, zbylé turbíny byly nahrazeny novými stroji. (18. března 2025)

V Elektrárně Miřejovice, která funguje 24 hodin denně, pracuje šest stálých zaměstnanců. Denně míjí historický velín, který byl zrestaurován a odkud se kdysi turbíny a další důležité přístroje ovládaly ručně. Dnes se zde výroba elektřiny řídí a ovládá počítači.

Elektrárna také zachytává všechny nečistoty, které po řece připlavou. Ve venkovním prostoru areálu se nachází několik hromádek naplaveného dřeva. Po vysušení skončí u některého z místních obyvatel v kamnech nebo v krbu.Voda občas přinese i další nečistoty, v případě těch organických od malých živočichů až po ty větší.

„Živá ryba se nenechá vtáhnout a odpluje. Když tak se objeví mrtvá, podobně jako jiná zvířata. Celé vodní dílo bylo v těch 30. letech koncipováno jako celek, v rámci kterého byl vybudován i rybí přechod,“ vysvětluje Chaloupka. Přiznává, že v Miřejovicích zachytili v průběhu let fungování elektrárny i několik lidských těl.

Podle Vladimíra Zachovala, předsedy Cechu provozovatelů malých vodních elektráren, není pravda, že tyto výrobny brání protiproudé a poproudé migraci ryb, které to potřebují k rozmnožování, a že jsou kvůli tomu spoluviníky omezování diverzity vodních živočichů.

„To je jeden velký mýtus. Ta rybí populace tady byla, když tady existovalo 12 až 14 tisíc vodních děl a od té doby se počet elektráren jenom snižoval a zároveň docházelo k devastaci rybí osádky. Ale z jiných důvodů,“ argumentuje.

„Na výboru pro životní prostředí Parlamentu ČR v loňském roce zástupce Ministerstva pro životní prostředí ČR prohlásil, že by raději přivítal rozvoj uhelných elektráren než těch vodních. Vedle něj seděl ministr Hladík a neohradil se proti tomu. Bojujeme proti lžím,“ zlobí se Zachoval. Jak dodává, společně s kolegy specifikovali sedm hlavních mýtů, které o vodních elektrárnách kolují.

Patří mezi ně i představa, že kolem vody je obrovský podnikatelský zájem. Zachovalova rodina provozuje už 30 let malou vodní elektrárnu na severu Moravy. Elektrárnu v České Vsi jim vyplavila povodeň poprvé v roce 1997 a loni na podzim přišla další zkáza.

„Téměř celou nám ji vzala voda. Čtyři měsíce jsme všechno čistili, stroje musely být vytaženy a odvezeny na údržbu k výrobci, měnila se ložiska. Nějak jsme to ustáli, dali jsme do toho všechny úspory, vzali jsme si nové úvěry, museli jsme prodat vzácný rodinný obraz,“ vzpomíná Zachoval.

„Naše elektrárna už vyrábí, ale v sousedství jsou dvě další, které končí. Je to mýtus, že díky malým vodním elektrárnám realizují velké a nepřiměřené zisky,“ dodává.

Místopředseda Svazu podnikatelů pro využití energetických zdrojů Martin Mikule, který je zároveň také provozovatelem, popisuje vlastní příběh: „V roce 1992 jsme dávali naši elektrárnu dohromady, vyhrabávali jsme ji z bahna a proběhlo to za dva měsíce se všemi povoleními. Dneska by něco podobného kvůli nekončícímu boji s úřednickou hydrou nebylo možné.“

Jak dodává, v případě další elektrárny obdržel stavební povolení po šesti letech, psal se rok 2006. „Elektrárna byla za 10 měsíců schopna vyrábět a elektřinu produkuje dodnes. Další stavební řízení jsme započali v roce 2008 a dodneška jsme jenom v územním plánu a nemůžeme se hnout dál,“ zdůrazňuje.

Navzdory výsledkům reprezentativního průzkumu Institutu 2050 pro Ministerstvo životního prostředí ČR, z kterých vyplynulo, že česká veřejnost fandí využívání vodní energie, podle Mikuleho zákonodárci podlehli tlaku části ochrany přírody s MŽP a vyřadili další rozvoj využití vodní síly z obnovitelných zdrojů energie.

„Tím zabránili využití většiny stávajících jezů, které by do budoucna mohly přinášet užitek a čistou obnovitelnou energii. Je nám líto, že ani vláda nepočítá s rozvojem vodní energie ve stávající Státní energetické koncepci a Národním klimaticko-energetickém plánu,“ říká Martin Mikule.

Adblock test (Why?)