Je 19. dubna 1995, Oklahoma City se probouzí do klidného slunného rána. Aren Almonová tak jako každý den naložila svou roční dcerku Baylee do auta a vezla ji do federální budovy Alfreda P. Murraha v centru města. Ač nerada, musela ji zde nechávat v jeslích, jinak by se nedokázala uživit. Naproti přes ulici v jedné z prosklených kancelářských staveb zrovna začínal svou směnu bankovní úředník v zácviku a amatérský fotograf Charles Porter.
Ani nestačil zasednout ke svému stolu a uslyšel ohlušující ránu. „Naše budova se celá třásla, vykoukl jsem z okna a uviděl obrovský hnědý mrak prachu, trosek a papírů, to všechno poletovalo vzduchem,“ zavzpomínal ve svém článku pro BBC. Popadl fotoaparát, který vždy nosil s sebou, a vyběhl na ulici. „Utíkal jsem směrem k tomu oblaku, zahnul jsem za roh, ulice byla celá zasypaná sklem,“ popisuje.
Z trosek se začali hrnout zakrvácení lidé, mnozí nevěděli, co se stalo. Strnule stáli na ulici a vzlykali. „Přímo proti mně šel nějaký pán, měl sundané triko, kterým si ovázal hlavu. Přímo z něj odkapávala krev. Zvedl jsem foťák a začal jsem to všechno zaznamenávat,“ vypráví Porter. Na místo už v tu chvíli jel další hrdina slavného snímku.
Chris Fields nebyl v řadách oklahomských hasičů žádným nováčkem. Osudného dne zrovna dorazil na denní směnu, během pár minut se rozezněl poplach a Fields se rychle nasoukal do pracovního oděvu. V jednom z vozů uháněl společně s kolegy do centra města. „Velitel zásahu nám dal jasné pokyny, měli jsme dojet na jižní stranu budovy a tam čekat na další rozkazy,“ vzpomíná na nejtěžší den své kariéry.
Když se po svých poklusem blížil k troskám, vynořil se před ním policista, jenž v rukách třímal malou Baylee. „Mám tady kojence, je asi v kritickém stavu,“ prohodil směrem k Fieldsovi. „Dobře, dejte mi ho, postarám se o něj,“ odpověděl mu. Bezejmenný zachránce dítě mlčky předal, otočil se a zmizel zpět v hořící budově. Fields se na Baylee krátce zadíval.
Porter sledoval celý výjev z pár metrů. Na místo přijížděli další hasiči a sanitky. „Sledoval jsem, jak se všichni snaží pomoc zraněným, někteří na tom byli opravdu špatně. Koutkem oka jsem pak něco zahlédl. Policista podával nějakému hasiči malé dítě. Zamířil jsem fotoaparát a stiskl spoušť. Chvilku jsem počkal, a když hasič dítě svíral v náručích, cvakl jsem to ještě jednou,“ popisuje dramatické chvilky.
Fields malou Baylee přitiskl na hruď, kolem zuřil požár a místem otřásaly další menší výbuchy. S kojencem v rukách utíkal k nejbližší sanitce. „Musel jsem prsty odstranit nějaké trosky, asi beton nebo kusy izolace z její pusy,“ vypráví. Fotograf tušil, že dítě už nejspíš nežije. „Jenom jsem tam tak stál, koukal se na ni a říkal jsem si, že něčí život asi utrpí strašnou ránu,“ dodává. Matka mrtvé holčičky se o jejím skonu dozvěděla o mnoho hodin později.
Porter na místě ještě chvíli zůstal. Když zaplnil všechna políčka posledního filmu, neotálel a rychle je nechal vyvolat. „Jeden můj kamarád se specializoval na obor fotografie na místní univerzitě. Zavolal jsem mu a zeptal se, co mám dělat, když jsem asi zachytil snímky, o které by mohly mít zájem zpravodajské agentury,“ popisuje. Rada byla jednoduchá: kontaktuj tiskové agentury.
Amatérský fotograf si vzal k ruce telefonní seznam a našel si adresu místního zastoupení agentury AP. „Zaklepal jsem na dveře kanceláře, vešel jsem a prohlásil, že mám snímky toho, co zrovna všichni sledují v televizi,“ vzpomíná. Za stolem tehdy seděl editor Wendel Hudson. Zkušeným okem se na vyvolaný film podíval a prohlásil: „Wow! Rozhodně ty fotky chceme.“ Snímky putovaly do agenturní databáze, aby k nim měla přístup všechna světová média.
Pulitzerova cena a prokletí
Porter se vrátil domů a své manželce řekl, že se jeho fotky možná objeví v místních denících. Po jedné hodině odpoledne ho vyrušilo zazvonění telefonu. „Dobrý den, jsem redaktorka z The Times a chtěla bych vědět, zda jste Charles Porter,“ ozvalo se na druhé straně linky. „Ano, to jsem, ale jak víte, jak se jmenuji?“ odpověděl Porter. Reakce byla prostá: „Právě jsme dostali vaše fotky od agentury AP.“
„Pane, mohu vám položit jednu otázku? Jak se cítíte s vědomím, že vaše fotka bude zítra na titulních stránkách všech novin a časopisů po celém světě?“ zeptala se redaktorka. Porter oněměl, polil ho studený pot. „Nedokázal jsem pochopit, jaké dopady ta fotografie bude mít,“ vzpomíná. Jenže realita předčila i jeho nejdivočejší představy.
Snímek hasiče s mrtvou holčičkou v náručí se stal symbolem oklahomského bombového útoku a objevil se téměř ve všech významných světových periodikách. V roce 1996 za něj Porter získal Pulitzerovu cenu v kategorii zpravodajské fotografie.
Zdrcenou matku Baylee však ověnčená fotka ještě dlouho pronásledovala. „Bylo strašné si jenom jít nakoupit, ta fotografie byla všude. Každý viděl mou dcerku mrtvou, stala se jen jakýmsi symbolem, dítětem v náručí hasiče. Ona ale byla skutečným člověkem. Navždy mi bude chybět,“ popsala po letech Almonová pro ABC News.
Odplata za zásah proti sektě
Bombový útok spáchal tehdy šestadvacetiletý Timothy James McVeigh. U federální budovy zaparkoval velkou dodávku, která měla v nákladovém prostoru 2 300 kilogramů směsi dusičnanu amonného, nitrometanu a dieselového paliva. Šlo o ekvivalent 1 814 kg TNT. McVeigh nálož odpálil na dálku. Při útoku zemřelo 168 lidí, více než pět set utrpělo zranění.
Vyšetřovatelé se nejprve zaměřili na islámské extremisty. McVeigha zadrželi zcela náhodně necelou hodinu a půl po výbuchu kvůli jízdě bez poznávací značky. Těsně před propuštěním z vazby ho na základě shodného popisu s jedním ze dvou podezřelých na místě činu formálně obvinili. Večer téhož dne policie zatkla i McVeighova přítele, veterána Terryho Nicholse.
U McVeigha policie nalezla písemnosti naznačující motiv činu. Tichý samotář s nelehkým dětstvím a vášní pro zbraně byl otřesen policejním zásahem proti náboženské sektě Davida Koreshe v texaském Waco. Zpackaná akce FBI, při níž zahynulo přes 80 členů sekty, vyvolala v USA velmi rozporuplné reakce, protože mezi mrtvými bylo i mnoho dětí a způsob, jakým vláda celou akci zdůvodnila, byl dost nepřesvědčivý. McVeigh se netajil nenávistí vůči federální vládě, která podle něj smrt členů sekty zavinila.
Dobrá společnost v pekle
Hlavní podezřelý zpočátku prohlašoval, že je nevinen. V květnu 1995 se v novinách neoficiálně přihlásil k odpovědnosti. Budovu Alfreda P. Murraha vybral údajně proto, že byla sídlem několika agentur federálních úřadů a byla nejzranitelnější. O měsíc později svoji vinu, opět v novinách, popřel.
Porota v Denveru McVeigha nakonec uznala vinným ze všech bodů obžaloby a rozsudek trestu smrti vynesla 13. června 1997. Nicholse shledala vinným z vraždy druhého stupně, podle porotců se spiknutí sice zúčastnil, ale byl vinen jen neúmyslným zabitím. Byl odsouzen k doživotnímu trestu bez možnosti předběžného propuštění.
Poprava McVeigha byla několikrát odložena. Atentátník sice opakovaně vyjádřil lítost, ale zároveň zdůrazňoval, že jeho čin byl nevyhnutelný a správný. Své úvahy psal opakovaně v dopisech do předních zámořských deníků. „Jsem zarmoucen, protože ti lidé museli přijít o život. To je ale povaha věcí,“ napsal listu Buffalo News. „Jestliže jsem na cestě do pekla, budu mít společnost,“ dodal.
Definitivní termín popravy soud stanovil na 11. června 2001. Místo plánovaného proslovu zanechal McVeigh jen písemné prohlášení, v němž citoval téměř doslova z básně Williama Ernesta Henleyho nazvané Neporažený (Invictus), která opěvuje triumf lidského ducha. „Jsem pánem svého osudu, jsem kapitánem své duše,“ zněl jeden z veršů básně.
Den před popravou psal dopisy, spal a sledoval televizi. Poslední noc strávil v cele bez oken hned vedle popravčí komory. Jeho posledním jídlem byla mátová zmrzlina s čokoládou. McVeigh vydechl naposledy s vědomím, že spáchal největší teroristický útok v dějinách Spojených států. Jen tři měsíce po jeho skonu al-Káida jeho „rekord“ překonala.