S pražskou hvězdárnou a planetáriem spojil celý svůj život. Začínal tam už při studiích jako demostrátor, tedy jakýsi odborný průvodce, který návštěvníkům nejen ukazuje oblohu dalekohledy, ale také jim k tomu podává odborný výklad a odpovídá na jejich dotazy.
„To samozřejmě předpokládá, že máte o vesmíru nějaké znalosti, které jsem před tím musel prokázat tím, že jsem úspěšně složil závěrečné zkoušky dvouletého astronomického kurzu, teoretické i praktické. Skládal jsem je týden po maturitě a své první návštěvníky jsem po hvězdárně provedl hned o prázdninách 1993. Pamatuji si, že moje nástupní mzda činila osm korun na hodinu,“ vzpomíná na své začátky před více než třemi dekádami Jakub Rozehnal, který je dnes v Hvězdárně a planetáriu hl. m. Prahy ředitelem.
Byla astronomie něco, co vás doopravdy „táhlo“, nebo to byla jen shoda okolností?
Tak napůl. Na základní škole mě hodně bavila chemie. Díky tatínkovi chemikovi jsem myslím měl velmi slušné znalosti, navštěvoval jsem laboratoř v rámci chemického kroužku, s úspěchy jsem se účastnil chemických olympiád a takřka nikdo včetně mě nepochyboval o tom, že budu chemikem. Ale bavily mě obecně všechny přírodní vědy, včetně astronomie.
Ve druháku na gymplu jsem si na nástěnce na chodbě všiml malého letáčku, na kterém Hvězdárna a planetárium hlavního města Prahy inzerovala dvouletý kurz astronomie. A absolventům nabízela právě možnost provádět návštěvníky na hvězdárně. Tím mě asi „dostali“, protože jsem rád lidem něco vysvětloval. A tady mi přišlo úžasné, že bych za to ještě dostával zaplaceno! Byť tedy těch osm kaček byla tehdy asi čtvrtina průměrné mzdy (smích). A tak jsem tedy přesvědčil kamaráda, aby tam se mnou začal chodit, a bylo to. Letos je tomu 34 let a tentýž dvouletý kurz dnes vedu spolu s kolegou a blízkým přítelem, profesorem Petrem Kulhánkem.
Nakonec jste se po studiích rozhodl zůstat tam nastálo…
Já jsem tam vlastně zakotvil ještě během studií, která na počátku neprobíhala úplně úspěšně. Vzal jsem si toho moc a plán vystudovat chemii a fyziku současně vyústil v to, že mi na obou školách ukázali dveře. Tak jsem zašel za tehdejším šéfem hvězdárny a poprosil ho, zda by mne tam po dobu, než zase začnu studovat, nezaměstnal. A tak jsem v roce 1996 nastoupil jako pracovník astronomického oddělení hvězdárny.
Co má takový člověk na starost?
Především provádění školních výprav a obecně popularizaci astronomie. Začal jsem psát populární články, přednášel jsem, jezdil jsem s dalekohledem po dětských táborech… Zjistil jsem, že ta práce skutečně dává smysl a že je na hvězdárně bezvadná parta lidí, mezi kterými se cítím dobře. A mimochodem, jsem moc rád, že můj bývalý šéf pracuje na hvězdárně dodnes, minulý rok oslavil neuvěřitelných 50 let v podniku, rád bych mu touto cestou vyjádřil poděkování za to, co pro mne udělal.
Věděl jste už tehdy, že byste tam chtěl pracovat dlouhodobě?
Vlastně ano. I když zpočátku to bylo náročné, uživit se z tabulkového platu, zaplatit nájem, posléze hypotéku, poté z toho uživit rodinu, to prostě nešlo. Musel jsem si k tomu vzít další zaměstnání – dělal jsem programátora, což mě nebavilo, z angličtiny a francouzštiny jsem překládal populárně naučnou literaturu, což mě naopak baví dodnes.
Dokonce jsem si udělal licenci na práci s pyrotechnikou a přivydělával si jako odpalovač ohňostrojů. To mne také baví, ale už na to není čas. A do toho studium na Matematicko-fyzikální fakultě UK… To bylo strašné. Mockrát jsem to chtěl vzdát, ale pořád jsem měl pocit, že hvězdárna je něco, bez čeho nemůžu být. A protože jsem věděl, že bez školy to dál nepůjde, tak jsem zatnul zuby a táhnul. Musím za to samozřejmě poděkovat své rodině, že mě podporovala.
Kdy přišel zásadní zlom ve vašem kariérním postupu?
Když v roce 2000 dostal celý podnik nového ředitele. Nové vedení se soustředilo zejména na planetárium a hvězdárny se snažilo upozadit, pak přišlo i odvolání tehdejšího šéfa hvězdárny. To pro mne byla obrovská manažerská výzva a podařilo se mi přesvědčit klíčové kolegy, že dokážu převést hvězdárnu přes rozbouřené vody.
Stal jste se šéfem hvězdárny?
Ano, podpora od kolegů tomu významně pomohla, mezi roky 2004 až 2017 jsem vedl Štefánikovu hvězdárnu. Myslím, že se mi povedlo vytvořit tam velmi tvůrčí a přátelské pracovní klima, které se projevilo i navenek. Na hvězdárně jsme začali dělat nové akce pro veřejnost, interaktivní výstavy, postupně jsme zrekonstruovali interiér a hvězdárnu více otevřeli veřejnosti.
Časem to přineslo své ovoce a návštěvnost hvězdárny stále rostla. Navzdory jistému izolacionizmu, který tehdejší vedení zvolilo jako součást firemní strategie, jsem udržoval vztahy s ostatními astronomickými organizacemi a snažil jsem se, aby byla hvězdárna na veřejnosti vidět.
To asi bylo tím, co přispělo k vašemu zvolení ředitelem Hvězdárny a planetária hlavního města Prahy?
Troufám si říct, že vysoká návštěvnost hvězdárny a stagnace planetária byla jedním z důvodů.
Pak přišly na řadu změny i v planetáriu?
Nejdříve ano, ale zásadní bylo sjednocení celého podniku. Hned po svém jmenování ředitelem jsem se tedy, se smíšenými pocity, přesunul z hvězdárny do planetária. Bylo mi jasné, že reformování podniku, sjednocení středisek a jejich práce tak, aby organizace navenek vystupovala jednotně, musí začít právě tam.
Po rychlé reorganizaci nastala otázka, jak dát veřejnosti najevo, že se celá koncepce podniku změnila, že staré a nové planetárium se výrazně liší. Po poradě s odborníky z oboru PR a marketingu, které jsme najali, jsme zvolili novou značku Planetum, která se mnohem lépe používá. A pod ní jsme se transformovali do moderní kulturně vzdělávací organizace.
Říkáte, že značka Planetum přenesla téměř stoletou instituci do moderní éry. Bylo to s planetáriem opravdu tak špatné?
Planetárium dramaturgicky poněkud zamrzlo v éře 90. let. Přestože mělo špičkový projekční systém a v roce 2008 přešlo na digitální projekci, skladba pořadů odpovídala produkci z dob optomechanického planetária – hvězdná obloha a promítání statických obrázků. Těžiště pořadů bylo ve slově a nikoli v obrazu, což způsobilo, že pořady byly divácky málo atraktivní, byť byly promítány na největší projekční plochu v ČR. Asi především díky tomu se mezi veřejností rozšířila představa, že do planetária se chodí akorát tak se školou.
Tuto představu jsme chtěli vymýtit. Chtěli jsme ukázat, že digitální projekce umožňuje, aby se z planetária stal časostroj, který vás vezme doslova do jiných vesmírů – nejen do těch hvězdných, ale třeba i do nitra pozemské sopky, pod mořskou hladinu ke korálovým útesům anebo do nitra lidského těla. Námět i zpracování pořadu v digitálním planetáriu je totiž omezen pouze lidskou fantazií.
Planetárium mělo špičkový projekční systém. Pokud se ale nemýlím, tak poslední dva roky probíhá rekonstrukce planetária, do níž jste se pustili právě kvůli výměně projekčního systému. Proč to?
To vysvětlení je jednoduché. Digitálnímu projekčnímu systému SkySkan měla končit životnost v roce 2021, díky covidovým uzavírkám ve spojení s celkovou repasí projektorů se ji podařilo prodloužit do poloviny roku 2023. Už od roku 2019 jsme tak vybírali nový a chystala se rekonstrukce, která právě v těchto týdnech finišuje.
Mimochodem jde o bezkonkurenčně největší investici v celé historii podniku. Po jejím dokončení bude pražské planetárium disponovat unikátním LED projekčním systémem, což je technologie, jejíž prototyp byl na světě poprvé představen teprve v roce 2019. Dosud jsou touto technologií vybavena pouze dvě planetária v USA, pražské planetárium tak bude první LED planetárium mimo americký kontinent a třetí na světě.
Co vše rekonstrukce obnášela?
Nový projekční systém vyžaduje úplně jinou technologii chlazení. To hlavní, co se tedy muselo změnit, je celý systém vzduchotechniky. Hlavní přívody vzduchu do kopule pocházely ještě z 60. let, hlavní vzduchotechnické jednotky byly přes 30 let staré. Z důvodu ekonomické rentability jsme se zamysleli nad tím, jak využít odpadní teplo, které budeme v zimě rekuperovat a v létě ukládat do vrtů, odkud jej budeme v případě potřeby zase čerpat. Jinými slovy, bude-li vše fungovat, jak má, neměli bychom mít v podstatě potřebu celou zimu zapínat kotelnu.
Vyžadovalo to velký zásah do budovy?
To je docela slabé slovo, museli jsme v podstatě „rozvrtat“ celou budovu. Tak jsme se toho rozhodli využít a zrekonstruovat, co se dá. V první řadě jsme se snažili získat další prostor pro návštěvníky, kterých očekáváme 200 až 300 tisíc ročně. Uskrovnili jsme se proto a obětovali část technického zázemí. Vůbec poprvé se tak návštěvníkům otevře prostor suterénu, ve kterém vznikla plocha pro simulátory letových prostředků – kromě slavného bitevníku L39 si zde budete moci zalétat raketoplánem, přistát na Měsíci nebo pilotovat kosmickou loď Raptor z kultovního sci-fi seriálu Battlestar Galactica.
V prostorách bývalé dílny vznikne velký obchod s dárkovými předměty a tematickým zbožím a východ z planetária bude také odlišný – návštěvníci proudící dovnitř a ven si tak nebudou vzájemně překážet. Velkým „faceliftem“ prošlo i foyer, které bylo místo zastaralé výstavy vybaveno po celém obvodu obří multifunkční LED stěnou.
Nakolik taková rozsáhlá rekonstrukce přijde?
Vlastní LED kopule včetně výpočetní techniky vyšla na zhruba 200 milionů korun, rekonstrukce vzduchotechniky a stavební úpravy v objektu si vyžádaly dalších 100 milionů korun. Zde je na místě poděkovat našemu zřizovateli, Hlavnímu městu Praze, který prostředky na rekonstrukci poskytl v plné výši. Je to pro nás velký závazek.
Kdy se bude otvírat?
Vše směřuje k tomu, abychom zrekonstruovanou kopuli a foyer otevřeli v polovině června 2025, část expozice se simulátory a nový giftshop včetně nového výstupu by měly být otevřeny na podzim z důvodu průtahů ve stavebním řízení.
Prošly nějaký změnami i hvězdárny?
V menší hvězdárně v pražských Ďáblicích postavené v 50. letech došlo k výrazným změnám. Moc se do ní neinvestovalo, zejména co se týče personálního obsazení, návštěvnost tak byla nízká. Hvězdárně jsme proto upravili otevírací dobu a přišli noví lektoři, kteří hvězdárnu doslova vzkřísili. Dnes má ve srovnání s rokem 2017 ďáblická hvězdárna téměř pětinásobnou návštěvnost. A máme zde další plány. Rádi bychom dostali do vlastní správy pozemky v okolí hvězdárny a vybudovali na nic přírodovědný park.
A ta hlavní, Štefánikova hvězdárna na Petříně?
Tam jsme se soustředili především na dokončení jejího otevření veřejnosti – ve smyslu místa, kterým disponovala. Prakticky celé přízemí bylo v dobách mého nástupu nepřístupné veřejnosti, stejně jako v době jejího vzniku, což hodně limitovalo počet návštěvníků. Tak jsme se rozhodli prakticky celé přízemí zrekonstruovat a veřejnosti otevřít. Tím jsme ovšem přišli o veškeré technické zázemí, takže jsme na Petříně začali stavět novou technickou budovu, která by měla být příští rok dokončena. Pak by měla hvězdárna kapacitně stačit na 60-70 tisíc návštěvníků ročně.
Ještě na nějaké změny došlo?
Na Štefánikově hvězdárně jsme se pustili ještě do změny vlastního způsobu pozorování oblohy. V západní kopuli jsme instalovali dalekohled se speciálním elektronickým okulárem, který vyvažuje nepříznivé podmínky pozorování na pražské přesvětlené obloze. Jsme první lidovou hvězdárnou, která něco podobného nabízí.
Zároveň jsme si ale vědomi svého dědictví, a proto jsme zrestaurovali hlavní dalekohled, dvojitý astrograf „König“, který je naším rodinným stříbrem. Na jeho pořízení se na počátku 30. let 20. století konala národní sbírka, do které přispěl i prezident Masaryk. Renovace probíhala v závodech slavné firmy Carl Zeiss Jena, která dalekohled mezi roky 1905–1907 vyrobila. Rekonstrukce trvala dva roky a stála 6 milionů korun.
Hodně jste hovořil také o vzdělávání o vesmíru. Máte nějakou vizi i v tomto směru?
Po rekonstrukci bych se rád více zaměřil na výzkumnou činnost organizace. Na tomto poli se nám totiž poměrně daří. Jsme například světově první astronomicko-popularizační institucí, které se podařilo do vesmíru vyslat svůj vlastní satelit a pro několik dalších vybudovat operační centrum. Spolupracujeme také na výrobě ryze českého družicového deployeru, čímž se přímo podílíme na budování domácího kosmického průmyslu, tedy odvětví s obrovskou přidanou hodnotou.
Proto se domnívám, že je na místě posílit vlastní výzkum a podílet se na něm v rámci spolupráce s dalšími institucemi, jako jsou univerzity a výzkumné ústavy či poskytovat poradenství a podporu kosmickým startupům. I proto jsme se úspěšně ucházeli o vedení vzdělávací kanceláře Evropské kosmické agentury, abychom si pro tuto činnost vychovali budoucí spolupracovníky.
Kolik vlastně Hvězdárny a planetárium hl. m. Prahy čítají lidí?
Celkem u nás pracuje na 60 lidí a k tomu ještě desítky brigádníků, kteří pracují jako průvodci či pořadatelé. Jádro zaměstnaneckého týmu je relativně stabilní, což je opravdu důležité. Je to samozřejmě dáno samotným oborem, na zaměstnance hvězdárny či planetária jsou kladeny atypické požadavky, a tak se snažíme nic neponechat náhodě a budoucí zaměstnance se pokoušíme sami vychovat.
Jak to myslíte?
Doslova tak, jak to říkám. My se je opravdu snažíme vychovat si, často už od útlého věku. Naše kurzy a kroužky pokrývají všechny věkové kategorie zájemců o astronomii a přírodní vědy, od první třídy základní školy až po dospělé. Prakticky všichni zaměstnanci hvězdáren a řada zaměstnanců planetária prošli naším dvouletým kurzem, stejně jako já.
Další kolegové pak často přicházejí buď jako studenti či čerství absolventi, nebo k nám občas přestupují z jiných podobně zaměřených pracovišť, protože vidí obrovský potenciál, jaký Planetum na poli popularizace astronomie má, a to nejen v republikovém, ale také přinejmenším celoevropském měřítku.
Co ještě je pro práci v planetáriu či hvězdárně důležité?
Kromě vysokoškolského vzdělání v přírodovědném, technickém či pedagogickém oboru (vystudovaných astrofyziků je u nás přibližně 20 procent), je nesmírně důležitá také schopnost popularizovat náročná témata mezi nejširší veřejností, schopnost zaujmout publikum, umět dobře mluvit a mít rozhled o přesahu astronomie a fyziky do dalších vědních oborů. A to úplně nejdůležitější – všichni naši zaměstnanci, ať už lektoři, technici, ajťáci, ekonomové, údržbáři – všichni do jednoho musí být a jsou pravými „srdcaři“. Bez lásky ke hvězdám a lásky k lidem to u nás prostě nejde.
Prozradíte ještě, jaké jsou vaše další plány se značkou Planetum?
Někdy na konci června bych se rád po dvou letech vyspal (smích). A až se probudím, chtěl bych začít pracovat na koncepci science centra, které Praha, na rozdíl o řady jiných krajských měst, jako je Plzeň, Liberec, Brno či Olomouc, bytostně postrádá. Město, které má ambici stát se centrem high-tech inovací a tahounem kosmického průmyslu špičkové světové úrovně, nemůže takové centrum do budoucna postrádat.
Ačkoli náklady na stavbu takového centra dosáhnou řádu miliardy korun, je třeba brát to jako investici do budoucí generace, investici do budoucnosti celé naší země, která má potenciál se mnohonásobně vrátit nám všem.