Ekonom J. M. Keynes v roce 1930 tvrdil, že za sto let postačí pracovat jen tři hodiny denně, protože dojde k velkému růstu produktivity. Dnes už víme, že se to nestane. Proč?
Tyto teorie a predikce vznikaly v době, kdy byl charakter práce podstatně jiný než dnes. Práce je dnes v průměru méně náročná a lidé v ní častěji vidí určitý smysl, s tím tehdejší ekonomové nepočítali. Více než dříve je dnes v práci kromě výdělku možné najít také seberealizaci. Ekonomové tehdy také předpokládali, že nebudou dále růst majetkové a příjmové rozdíly mezi lidmi, a pokud ano, tak krátkodobě. Dnes však vidíme, že sociální rozdíly se minimálně v posledních desítkách let ve vyspělých zemích opět zvyšují. To také znamená, že vyjednávací pozice středně a nízkopříjmových skupin spíše stagnuje, a to i v souvislosti s tím, že klesá síla odborů a dalších skupin, které je zastupovaly.
Zároveň i růst produktivity práce nebyl zejména v posledních letech kdovíjak dynamický, mimo jiné i proto, že lidé směřují svou spotřebu a ekonomické úsilí i do specifického nemateriálního uspokojení, například sociální péče. Tato „obslužná“ část ekonomiky bude zároveň spíše dále růst. Zároveň se životní úroveň nedá měřit pouze absolutně, ale i relativně vůči ostatním. Což může být zamotanější v tom smyslu, že ani materiální dostatek řadě lidí nebude stačit, pakliže ostatní jej budou mít vyšší.
Podle výzkumů jsou v průměru nejšťastnější lidé, kteří mají dvě až pět hodin volného času po práci. Naopak lidé, kteří mají přes pět hodin, už jsou trochu nešťastní.