Umberto II. se na italský trůn dostal v nepříliš dobré době. Po pádu režimu Benita Mussoliniho Spojenci v roce 1943 převzali ústavní pravomoci krále Viktora Emanuela III., který je postupně převáděl právě na svého syna a právoplatného následovníka. Cíl byl prostý: zachránit monarchii a očistit savojskou dynastii od pletek s fašismem. Král v květnu 1946 abdikoval, pouhý měsíc před konáním referenda, v němž Italové rozhodovali o budoucnosti státního zřízení.
Umberto II. nastoupil na trůn, Italové se však v plebiscitu vyslovili pro konec monarchie, a panování mladého krále tak rychle skončilo. Společně s manželkou Marií Josefou Belgickou odešli do exilu, Umberto trávil většinu života v portugalském Cascais, zbytek rodiny žil ve Švýcarsku.
Manželství obou šlechticů nebylo ideální, tehdy už bývalý italský král se netajil svými milostnými aférkami ani bisexualitou, údajně měl pletky i s italským režisérem Luchinem Viscontim. Umberto se dožil 78 let, manželka zemřela ve věku 94 let v roce 2001.
Jejich vnuk Emanuele Filiberto se nyní snaží udělat za jejich životem slavnostní tečku. „Bylo by to úžasné gesto usmíření mezi Itálií a savojskou dynastií,“ uvedl pro list The Times a připomněl, že jeho prarodiče měli do Itálie zakázaný vstup. Dědeček přitom podle něj pro svou vlast vykonal mnoho dobrého, jeho diplomatické schopnosti chválil i Winston Churchill či Dwight D. Eisenhower.
Poslední odpočinek v Pantheonu
„Vykonal spoustu diplomatické práce a hrál významnou roli v mezinárodních vztazích během druhé světové války. Dal Itálii šanci, aby vyšla z celého konfliktu se vztyčenou hlavou,“ popisuje.
Lidé by podle něj neměli zapomínat ani na to, jak pokorně Umberto přijal výsledky referenda a verdikt italského lidu. „Rozhodl se dát stranou své osobní zájmy a odešel do exilu, aby zabránil možnému krveprolití,“ popisuje a dodává, že zapomínat by se nemělo ani na jeho babičku Marii Josefu. „Byla dlouholetou stoupenkyní antifašistického hnutí, pomáhala mu i s dodávkami zbraní,“ připomíná.
Princ již dostal k převozu těl svých předků posvěcení od premiérky Giorgie Meloniové. Chybí mu ještě souhlas ministerstva vnitra a kultury, rád by měl také svolení Vatikánu, byť ho po formální stránce nepotřebuje. „Pantheon nespadá pod správu Vatikánu, ale ministerstvo kultury, klíčový je tedy nyní jeho souhlas. Jako tečku potřebujeme i podpis prezidenta. Už jsem proto napsal Sergiu Mattarellovi a čekám na jeho odpověď,“ popisuje Filiberto.
Pokud se mu jeho plán podaří zrealizovat, těla prarodičů budou vyzvednuta z hrobky savojské dynastie v klášteře Hautecombe ve Francii a dočkají se poslední odpočinku ve společnosti jejich předků i slavného malíře Raffaela Santiho, kteří všichni v Pantheonu spočívají. „Teoreticky bychom je mohli do Itálie převézt kdykoli, jelikož zákon o exilu už dávno neplatí, ale chceme, aby se dočkali pohřbení právě v Pantheonu, proto je to všechno mnohem složitější,“ dodává.
Neúspěchy v politice
Filiberto královské kořeny využil i v rámci své kariéry. Politické období se mu příliš nevydařilo, neúspěšně kandidoval do italského i evropského parlamentu. V showbyznysu se mu však daří. Objevil se například v italské verzi pořadu StarDance.
Jeho poslední byznysovým pokusem je platforma RoyaLand, jež kombinuje „tradici a moderní technologie“. Do projektu, který popisuje jako multiplayerovou online hru, se mu podařilo nalákat potomky královských rodin z Ruska, Albánie, Francie i Lesotha.
„Budeme kombinovat vzdělávací a zábavní aspekty. Když jsem viděl, jaký je zájem o seriál Netflixu Koruna, korunovaci krále Karla III. či pohřeb Alžběty II., chtěl jsem udělat něco, kde bude moci široká veřejnost přijít do virtuálního kontaktu se skutečnou šlechtou,“ vysvětluje.