Jak to tedy má s tou leností? „Víte, já tohle tak trochu musím říkat, protože jsem v životě nepotkal nikoho, kdo by byl pracovitější, férovější sám k sobě, cílevědomější a ochotný naplnit své cíle, než je naše Ester. Když máte vedle sebe někoho takového, připadáte si jako totální flákač,“ směje se. „Ester je takový můj motor, vlastně celé rodiny, vůbec jí občas nestíháme,“ dodává.
Musí jako muzikant trénovat stejně disciplinovaně jako dcera? Ano i ne, vysvětluje s odkazem na kolegy, kteří se věnují jiným žánrům, třeba klasice. „Rozhodně ale trénuju podstatně častěji než dřív… Někdy se už dokonce stane, že něco zahraju a to, co slyším, že vychází z kytary, odpovídá tomu, jak si přeju, aby to znělo,“ říká. Dokáže v takových momentech sám sebe i pochválit? „Ne moc často, ale stane se, že si občas řeknu, že něco bylo fakt dobré. Ale je to pořád spíš vzácně,“ odpovídá.
„Ale víte, co je opravdu fajn? Když mě přijde pochválit nějaký chlap. Že se mu ten koncert fakt líbil a že jsem na tu kytaru zahrál dobře. Nechci nějak devalvovat, když mě přijdou pochválit ženy, ale jsem na to za ty roky tak nějak víc zvyklý a tohle prostě potěší víc. Ubezpečuje mě to, že jsem se úplně nespletl v tom, co posledních čtyřicet let dělám,“ prozrazuje.
A jak Janek Ledecký pracuje s momenty, kdy se mu úplně nechce na jeviště? „Když už se to jednou za čas stane, tak mě ten koncert nakonec paradoxně zachrání. To, jak vidím, že dělám lidem radost a že to navíc dělám něčím, co jsem vždycky chtěl dělat. Je fakt nejvíc pozorovat, jak odchází s lepší náladou, než přišli. Že si prostě užívají. To mě hrozně nakopává,“ odpovídá.
Vidět to lze i v dokumentu Všechno bude fajn, který o Ledeckém uvedla v únoru Česká televize. Před kamerou se tam objevil i Ivan Hlas, zpěvákův velký vzor. „Máme se hrozně rádi a já si opravdu vážím toho, že zrovna on za mnou čas od času přijde a pochválí nějakou písničku. Nebo, že mi pochválil Hamleta. To je pak něco. Když vás pochválí lidi z branže, kteří jsou vaše ikony a vy je obdivujete za to, jak dělají svou práci,“ vysvětluje.
V rozhovoru Janek Ledecký také prozradil, jestli mu ještě někdo říká Honzo. „Jasně! Všichni spolužáci z gymplu, rodiče, širší rodina, spolužáci z vysoké. On ten Janek vlastně vznikl až ve třeťáku na právech, kdy jsem přišel na konkurz do Žentouru, kde byli dva Honzové, tak jsem využil šance a rovnou se představil jako Janek. A od té doby se to se mnou táhne,“ uvádí.
A jak to doopravdy bylo s obdobím, kdy pracoval na Hamletovi a kamarádi ho podezřívali, že se zbláznil? „No to je pravda. Když zjistili, že jsem vzal úplně všechny peníze, tak jasně začali mít strach, že to dopadne ekonomickou katastrofou nebo nějakou rodinnou tragédií,“ vzpomíná.
Přesto ale Ledecký ani na chvíli nezapochyboval. Tuší čím to bylo? „Myslím, že to je to něco, čemu sportovci říkají flow. Já to znám od Ester. Všichni se do toho stavu snaží dostat, protože jenom v něm můžete podat mimořádné výkony. To já u svých projektů občas mívám. A stává se mi to i na koncertech. Je to velký dar,“ dodává.
Víra v Hamleta se mu nakonec vyplatila a muzikál slavil velký úspěch ve světě včetně Jižní Koreje.
V rozhovoru se dál dozvíte, jaká přesně byla cesta muzikálů Janka Ledeckého po Asii. Prozradil také detaily vzniku jeho knihy pro děti – Veršů potrhlých, jejichž pokračování plánuje vydat letos. Promluvil také o nové desce, kterou plánuje nebo své lásce k Bobu Dylanovi. Řeč přišla i na to, proč si neužil poslední koncert Erica Claptona a co mu dalo vyrůstání na Žižkově či muzikantské otrkávání v legendární Hostinci U Tyšerů na Hanspaulce.