Na té fotce na první pohled není nic moc výjimečného. Do objektivu se dívá postarší černoška v brýlích. V jedné ruce mop, v druhé smeták, v pozadí visí rozostřená vlajka s hvězdami a pruhy. A přece jde o jednu z nejdůležitějších fotografií amerických dějin.
Gordon Parks ji pořídil uprostřed druhé světové války, v samém srdci Washingtonu, D.C. Modelem mu nestál žádný politik ani generál, ale Ella Watsonová, obyčejná černošská uklízečka, jež byla pro spěchající úředníky v podstatě neviditelná. Její portrét dodnes zůstává důkazem rasové, profesní a ekonomické hierarchie, která dělila hlavní město rodící se supervelmoci.
Ella Watsonová se narodila v roce 1883, v patnácti letech opustila školu a každý den trávila tvrdou prací. Nejdřív jako pradlena, pak dělala pokojskou, nakonec myla podlahy na ministerstvu zahraničí či ministerstvu financí. Osud jí dával jednu ránu za druhou: jejího tátu zlynčovali, muže v roce 1927 zastřelili, její dcera zemřela po porodu dvou nemanželských dětí.
Elle zbývaly v životě jen tři jistoty: každodenní dřina, rodina a Bůh. „Žila v souladu se svou vírou a neuhýbala z ní. Modlila se každé ráno a večer a své rodině vštěpovala, aby byla obětavá, laskavá a odpouštěla,“ popisovala pro The New York Times její pravnučka Rosslyn Samuelsová.
Když se Parks s Ellou seznámil, vychovávala sama adoptovanou dceru a vnoučata. „Představil jsem se a zeptal se jí, jestli ji mohu vyfotit. Nejprve jsem se jí zeptal na její život. Byl tak katastrofální, že jsem měl pocit, že musím tuto ženu vyfotografovat tak, abych cítil nebo aby veřejnost pocítila, jaký byl Washington, D.C. v roce 1942,“ popisoval později.
Po boku uklízečky strávil zhruba měsíc. Fotil ji doma, chodil s ní do kostela, zachycoval její každodenní strasti i radosti. Nechtěl ukazovat jen její chudobu, chtěl vyprávět její příběh jako matky, babičky, ženy, uklízečky. Na rozdíl od dalších spontánních fotografií série je její portrét stylizovaný. Parks dal Elle do jedné ruky smeták a do druhé mop a symbolicky ji postavil před americkou vlajku.
Později přiznal, že portrét inscenoval podle obrazu Americká gotika z roku 1930, který znázorňuje bílého farmáře a jeho dceru stojící před venkovským domem v Iowě. Malíř Grant Wood jím chtěl vyjádřit pozitivní obraz amerického venkova na počátku Velké hospodářské krize. Jeho dílo je dodnes vystaveno v chicagském Institutu umění, kam Parks často chodil.
Grant Wood: Americká gotika (1930)
Rodák z Kansasu nebyl jen fotograf, živil se i jako režisér, skladatel, pianista a básník. Narodil se v roce 1912 jako nejmladší z patnácti dětí a se svou rodinou vyrůstal v chudých poměrech na farmě. Sám byl afroamerického původu a od malička byl zvyklý, že v segregované škole nemůže sportovat nebo se účastnit společenských akcí.
Ve čtrnácti letech ztratil matku a přestěhoval se do Minnesoty k příbuzným. Vzhledem k okolnostem nemohl dodělat střední školu a brzy se osamostatnil. „Musel jsem se přes noc stát dospělým mužem,“ popsal později. V éře Velké hospodářské krize si tak vyzkoušel nejrůznější profese, včetně své první umělecké – hrál na piano a zpíval v jazzové kapele, dokonce vystupoval po boku Dukea Ellingtona. K osudové práci ho ale dovedlo zaměstnání číšníka ve vlaku.
Zatímco ostatní kolegové při čekání na přestup v Chicagu posedávali po městě, Parks chodíval rozjímat do Institutu umění. Jednoho dne tam viděl snímek japonského náletu na americký dělový člun USS Panay a uvědomil si sílu fotografie. Zaujala ho statečnost fotografa, který uprostřed chaosu na potápějící se lodi nebojácně zůstal na svém místě, aby událost zdokumentoval.
V zastavárně si proto ihned pořídil svůj první fotoaparát – dvouoká zrcadlovka Voigtländer Brillant ho vyšla na 12,5 dolaru. Zkušenosti neměl žádné, zato sebevědomí mu nechybělo, a tak vešel do obchodu s oblečením ve městě St. Paul a majiteli nabídl, že bude fotit naaranžované výlohy. „Viděl jsem Vogue a Harper’s Bazaar a vím, co dělat,“ sdělil vedoucímu.
Dostal šanci a už ji nepustil. Nejprve fotil výlohy, později portréty podnikatelské a společenské smetánky v Chicagu. Díky stipendiu na 1 800 dolarů odjel do Washingtonu a nastoupil ke Správě zabezpečení zemědělských podniků (FSA). Federální úřad tehdy sháněl fotografy, kteří by dokumentovali přemisťování farmářů postižených rozsáhlými prachovými bouřemi v oblasti Velkých planin.
„Na co sis sem bral foťák?“
Když dorazil do Washingtonu, jeho šéf Roy Stryker se ho zeptal, co o městě ví, a mladému fotografovi dal první úkol. „Polož foťák na poličku, běž si koupit kabát, dej si jídlo v restauraci a zajdi do kina.“
Parks se vrátil bez kabátu, do kina ho nepustili a v restauraci dostal vynadáno, že černoši musí chodit zadním vchodem. Stryker se ho zeptal, co s tím udělá. „A na co sis sem teda vozil foťák?“ napověděl mu. Parks pochopil, že rasová diskriminace trápí i jeho šéfa.
Netrvalo dlouho a Parks na chodbě úřadu potkal Ellu Watsonovou, jak zametá podlahu. Její portrét ihned ukázal šéfovi. „Chápeš to správně, ale všichni kvůli tobě přijdeme o práci,“ vyslechl si. Vždyť byl přece na stáži ve federální agentuře a jeho fotka byla přímo obžalobou Ameriky!
Gordon Parks: Děti s panenkou. Washington, D.C. (1942)
Několik let ležela v šuplíku, poprvé se objevila v roce 1948 v magazínu Ebony, společenském časopisu pro černošské čtenáře. Větší slávy se jí dostalo až v padesátých a šedesátých letech, kdy v Americe sílilo hnutí boje za lidská práva. Parks tehdy fotku nazvanou původně Washingtonská vládní uklízečka začal s odkazem na slavný obraz iowské idyly prezentovat pod názvem Americká gotika.
Parksovo jméno ale není spojeno jen s jednou fotkou. Za války dokumentoval černošské stíhače v řadách amerického letectva, v roce 1944 začal pracovat pro módní časopis Vogue. Po válce ho jako svého prvního fotografa tmavé pleti zaměstnal Life. Asi nejslavnější obrázkový magazín na světě ho přijal poté, co nafotil a popsal život sedmnáctiletého lídra harlemského gangu The Midtowners.
Gordon Parks: Války gangů v Harlemu (1948)
Nezůstalo jen u fotografie, Parks se zapsal do historie filmu. V roce 1969 zfilmoval svůj částečně autobiografický bestseller The Learning Tree a stal se tak prvním Afroameričanem, který v Hollywoodu napsal a režíroval celovečerní film.
V roce 1971 pod jeho taktovkou vznikl také oceňovaný akčňák Shaft, základní dílo žánru blaxploitation, ve kterém černošský detektiv hledá unesenou dceru harlemského bosse a při tom se zaplete do boje s mafií a černošskými gangstery. Parks o Harlemu věděl své a snímku, který vyhrál několik cen včetně Zlatého glóbu, tak dodal autenticitu.
Parks pracoval až do konce svého života v roce 2006. Dnes je považován za jednoho z nejvýznamnějších amerických fotografů 20. století. I proto, že dveře branže otevřel dalším Afroameričanům. O své práci sám říkal: „Vybral jsem si fotoaparát jako svou zbraň proti všemu, co na Americe nenávidím: diskriminaci, chudobě a rasismu.“