RECENZE: Když děti brání děti před násilím násilím. To je podmanivé Ptáče

Právě nápaditá hudební dramaturgie ještě posiluje kresbu charakterů, odlišnosti generací i náladu východoanglického města, na jehož periférii si osamělá dvanáctiletá dívka fotí ptáky.

I v přírodní nehostinnosti větru a bodláčí, z níž kamer vykouzlí zvláštní krásu, se cítí lépe než doma, kde ji otec nutí, aby mu šla na svatbu za družičku spolu s nevěstinou dcerkou, navíc obě v křiklavých overalech jak od kolotočů.

Ostatně světský nádech má celé oprýskané sídliště s nedalekou poutí, sousedkou chovající hady a bezprizornými dětmi. Sociální drama však režisérka Andrea Arnoldová schovává pod příběh dospívání, kde nový účes vyjadřuje vzdor, při první menstruaci se hodí i macecha a groteskní cizinec jménem Bird, za jehož roli sbírá ceny Franz Rogowski, zapadne do fantaskního až magického vyprávění.

Pták jako symbol volnosti, posel zpráv mezi milenci i trestající dravec zjemňuje svým podobenstvím krutou realitu, v níž hrdinčin bratr vede výstražný gang: výrostci v maskách totiž podnikají trestné výpravy na tyrany dětí.

Jeden z nich se vetřel do domku rezignované matky hrdinky, kam školačka chodí chránit své nevlastní sourozence, pro něž je i výprava na studenou špinavou pláž svátkem. Jestli ztracené existence kolem otce přijímají svůj úděl věcně, matka patří k těm, kteří jej už ani nevnímají.

A z dětí beroucích v sebeobraně spravedlnost do svých rukou tryská smutek předčasné dospělosti, získané i zděděné: otec obou teenagerů se hlásí ke své zodpovědnosti, jenom neví, jak ji naplnit.

Až na zlozvyk s nadužíváním záběrů z mobilů a zbytečně opakované výjevy je Ptáče čistá, podmanivá a v jímavém finále se svatebním karaoke i pozitivní podívaná se špetkou naděje.

Reportážní kamera putující neustále se skvostnými malými neherci si drží odstup od prvoplánového citového vyděračství; podobně jako poezie, již královna evropského nezávislého filmu, jak režisérce říkají, nachází na prozaických místech.

Adblock test (Why?)