Co vás před lety dovedlo k dokumentování čínských investic v Africe? Věděli jste už tehdy, že to bude velké téma?
Celé to začalo, když francouzský deník Le Monde vyslal mého kolegu a přítele Serge Michela do Senegalu jako zahraničního zpravodaje. Když mě pozval na návštěvu, procházeli jsme spolu předměstím hlavního města Dakaru a naráželi na spoustu malých krámků s čínskými obchodníky za kasou. Říkali jsme si: Co přiměje někoho z čínského Sečuánu přestěhovat se tisíce kilometrů do tak chudé země, aby si zde otevřel podnik?
Kromě krámků jsme si začali všímat i započatých prací na cestách. Zrodil se tedy nápad takovou linku sledovat. V té době – tedy v roce 2007 – existovalo na toto téma možná pár univerzitních studií, ale nikdo si čínských investic nevšímal. Dnes už je Čína největším partnerem, který odtud vykopal bývalé koloniální mocnosti, jako jsou Francie a Belgie. Bylo to jakési měnící se paradigma, které nás přitáhlo.
Čína tam není z ideologického hlediska, o „vývoz demokracie“ se nesnaží. Exportuje kapacity, zajišťuje infrastrukturu a očekává suroviny, kterými kontinent disponuje.