Už v předchozích letech tu měl Prokop Brož na starosti takzvanou diecézní synodu. Biskupské svěcení přijal v únoru. Je pomocným biskupem v Hradci Králové s titulem biskup litomyšlský.
Máte před sebou první Velikonoce v nové roli. Budou pro vás jiné než obvykle?
Velikonoce jsou pro mě už od dob dospívání velké svátky. Jsem vždy rád, když je mohu prožít v nějakém společenství. Ani tentokrát to pro mě nebude jiné, ale myslím, že pro ostatní to může být hezké, prožít je se mnou v nové roli. Velikonoční liturgie je však silná sama o sobě, ať jste v jakémkoliv kostele.
Nakolik je velikonoční příběh aktuální v dnešní době?
Mně se to slovo příběh moc líbí. Příběh pro mě není jen nějaké povídání. Každý člověk má svůj, který vystihuje do hloubky jeho osobu, identitu. Příběh začíná, spěje a nikdo nevíme, kam přesně spěje. I Bůh, když se stal člověkem, vstoupil do času, v němž rozehrál skutečný příběh. Příběh má každý z nás jako jedinec, a když prožíváme příběh společný, říkáme mu dějiny. Každá rodina má svoje dějiny, každá obec má svoje dějiny i církev má svoje dějiny. Stále aktuální je to, že Bůh do našeho času vstupuje i dnes. On osvěcuje, dává směr našemu osobnímu příběhu i našim dějinám.
Bylo pro vás překvapením, když vás papež František jmenoval pomocným biskupem?
Bylo a nebylo. Když jsem se po 15 letech v Praze rozhodl, že se vrátím do Hradce, chtěl jsem být k dispozici hlavně pro koncepční práci s kněžími či s lidmi v pastoraci. Tehdy byl pomocným biskupem Josef Kajnek, který předloni v prosinci podal rezignaci. Věděl jsem, že pan biskup bude žádat o nového a že přicházím do úvahy. Ale informaci, že to budu skutečně já, jsem dostal asi dva týdny před jmenováním.
Proč jste se chtěl vrátit do diecéze?
Měl jsem velmi dobré místo na Katolické teologické fakultě, kde jsem byl osm let děkanem, a mohl jsem pokračovat v akademické dráze. Ale připadalo mi, že je tam dost perspektivních lidí a že by bylo užitečné mít v terénu někoho, kdo bude pracovat koncepčně, nejen provozně.
V čem to spočívá?
Dost často napodobujeme, co bylo. Ale koncepční práce spočívá právě v tom, že rozlišíme, jaké jsou dnes výzvy a jakým způsobem můžeme směřovat dál. Nikoliv že uděláme vše zbrusu nově, to většinou moc nefunguje. V církvi hledáme cestu jak rozvíjet podněty, které navazují na to, co tu tradičně bylo.
Měl jste na starosti synodální proces v diecézi, co to znamená?
Vidím zde vůli navázat na obrodné tendence, které jsou v církvi od druhého vatikánského koncilu, který skončil v roce 1965. Od té doby se postupně rozvíjela celková obroda na úrovni univerzální církve. U nás byl tehdy komunismus, takže se tu a tam něco podařilo. Ale papež František chtěl, aby to zasáhlo nejen centrální úroveň církve, ale aby se to dotýkalo i základní úrovně života. Proto proběhlo takzvané dotazování božího lidu na úrovni farností. Synodální proces poté zahrnul i další úrovně – národní, kontinentální a univerzální.
Po čtyřech letech nyní probíhá třetí fáze synody, řekl bych prováděcí. U vytyčených témat života církve máme pokračovat v podobném duchu, to jest že nejprve zcitlivíme lidi na to, že jsme ve 21. století církví Kristovou, a teprve potom můžeme dělat případně nějaké změny. Jde to ruku v ruce, ale zcitlivění je důležité.
Jak máme chápat zcitlivění?
Když dnes lidé uvažují, přemýšlejí v nějakých narativech. Máme nějaké obecně sdílené způsoby, jak pojímáme věci. Důležitým momentem je formování osobního přesvědčení, jak společná témata můžeme sdílet s druhými. Člověk se musí ztišit a umět dobře vnímat. Proto důležitý moment celého synodálního procesu je, že se učíme naslouchat. Nejen, s prominutím, valit názory, říkat, jak to je, a vždycky se u toho pohádat. Ale naslouchat, co mají lidé na srdci.
Nechceme nyní dělat názorovou jednotu, ale spíš najít jakousi vztahovou jednotu. Patříme do nějakého celku a v něm chceme i názorovou rozdílnost, až kolize, chápat spíš jako příležitost k obohacení.
Prokop Brož, pomocný biskup Královéhradecké diecéze
Je to způsob, jak se církev přibližuje dnešnímu světu?
Touha být blízko současnému světu je právě od druhého vatikánského koncilu veliká a možná to způsobilo i víření a nedorozumění. Když se podíváme do současného světa, ten rozhodně není uniformní. Má mnoho různých proudů, tendencí, ale i inspirací. A proto jsme došli i v církvi k tomu, že nechceme nyní dělat názorovou jednotu, ale spíš najít jakousi vztahovou jednotu. Patříme do nějakého celku a v něm chceme i názorovou rozdílnost, až kolize, chápat spíš jako příležitost k obohacení.
V posledních letech jste byl děkanem hradeckého kostela Nanebevzetí Panny Marie, kam chodí hodně studenti a mladé rodiny. Jaký máte vztah k mladé generaci?
Mám rád mladé lidi, zjišťuji, že jim ne vždy hned rozumím. Proto jim naslouchám a nechám si vysvětlovat, jak věci vidí. Mám radost, že se vnímáme navzájem. Považuji to za nutnost. Mě zajímá, jak přemýšlejí a jak vnímají svět. Na druhou stranu jim ukazuji nějaký širší horizont, do kterého budou postupně vrůstat. Mladé lidi mám opravdu rád – nejen, že si jich vážím, ale považuji je za inspiraci.
Když mluvíme o mladých, v rodině jste čtyři kněží. Jaká byla vaše cesta do semináře?
Vyrůstal jsem v rodině, za kterou jsem vděčný. Čtyři kluci, tři holky. Já byl se sestrou nejmladší, jsme dvojčata. Nejen v rodině jsme žili hezky, ale vždy říkám, že je potřeba zmínit i farnost nebo obec. Ta je stejně důležitá pro růst a rozvoj člověka. Myšlenka duchovního povolání přišla na gymnáziu, rozhodně nebyla hned na začátku. Původně jsem chtěl být lékařem. Maturoval jsem v době sametové revoluce, kdy se otevřela možnost jít studovat do zahraničí, a tak jsem mohl základní kurz filozofie i teologie absolvovat v Římě. Za formaci v Římě jsem skutečně vděčný, dala mi patřičný rozhled a jazykovou výbavu.
Nakolik vás ovlivnili bratři, kteří tehdy byli v semináři?
Ještě tam je jedna okolnost, a sice, že otec byl v Hradci Králové v semináři, když ho v roce 1950 zavřeli. Na 3,5 roku nastoupil k PTP, pak si našel mamku a šli jiným směrem. Jak mě ovlivnili? Volba povolání byla osobní cesta, nicméně pozoroval jsem je, přemýšlel jsem nad tím, co říkali, jak co prožívali. Určitě jsem se jimi nechal inspirovat.
Řešil jste otázku celibátu?
Na začátku jsem to bral jako hotovou věc, akorát jsem si kladl otázku, jak to vlastně pojmu. Byl to pro mě oříšek. Přišlo období, kdy jsem myslel, že to asi nepůjde, že si to nedovedu představit. Pak jsem však v Itálii potkal osobnosti, které mi pomohly zjistit, že je to velmi hezká cesta. Že to není o osamocenosti, ale že žiju sám proto, abych mohl být víc pro druhé.
Ten postoj ovšem musel hodně dlouho dozrávat. To se neuvaří za dvě sezony. Někdy dozrával v bolestech, kdy je člověk fakt osamocený. Ale vždy jsem našel nějakou cestu dál. Způsob života v celibátu, kdy je kněz uprostřed komunity a nemá manželku, je tu proto, abychom měli hluboké srdce, které vytváří rozšiřující se vnitřní prostor pochopení a přijetí pro druhé.
Mluvil jste o rodině a komunitě. Nevytrácí se dnes společenství na úrovni obce?
Máme komunitu primárního řádu, to je rodina, a potom sekundárního, a to je právě obec. A obec dnes doznává velikých změn, i farní obec. Pro život obce je klíčový vztah mezi lidmi, důležitý je i počet lidí v obci. Právě počty ve farnostech nás vedou k zamyšlení nad změnou uspořádání farních obcí. Ubývá farářů.
Ale nemáme ani farníky…
To chci říct. Když jsou v Sudetech dva tři věřící, proč tam mít faráře. Ke změnám dochází nejen na úrovni setkávání, ale i obslužnosti církevní i občanské. Na to musí reagovat starostové a reagujeme na to i my. Synodální proces nás vede k tomu, abychom hledali cesty dopředu. Sice nemají faráře, ale každý má auto, takže farní společenství se najednou skládají trochu jinak.