Zatímco v muzikálech jsme u Křížkové zvyklí na všemožné role a nejvíce na komické karikatury jako Marfušu z Mrazíka či ohnivou nymfu z Draculy, její koncertní zpěv přináší žánr zcela jiný, umělecky nedoceněný a prakticky s žádnou současnou zpěvačkou srovnatelný.
Křížková se obklopila vynikajícími muzikanty v čele s Martinem Kumžákem. Doprovodná kapela sestavená ze špičkových sólistů ji doprovází již devětadvacet let a každá píseň přináší v šansonovém obalu skvěle interpretovaný příběh.
Zpívá o lásce, opuštění i odpuštění, o nekončících zklamáních; syrově až naturalisticky, ale bez manýry či afektu. Silný a naléhavý, vzápětí ztemnělý hlas umocňuje prožitek plynoucí ze skvělých textů Rudolfa Kubíka, který jako by byl letitým emočním kardiologem zpěvaččina života.
Veškerý smutek však ustupuje do pozadí, když se se Křížková vyznává z toho, co miluje nejvíce: stát před publikem, s nímž navazuje až intimní kontakt.
Pamětníkům dá vzpomenout na Hanu Hegerovou či Vlastu Průchovou a koncert k profesnímu jubileu dokázal, že i bez bez bulváru a stadionů je Křížková jednou z královen poctivého zpěvu.