Dává to smysl hned z několika úhlů pohledu. Na obale alba je skupina zachycena uvnitř bombardovacího letounu a, jak znalci tvorby Olympicu jistě vědí, na albu 4 z roku 1974 figuruje písnička Vůně benzínu. Kdo by také neznal dva z největších hitů Lucie Oheň a Dotknu se ohně. A když Robert Kodym při manipulaci s kanystrem podotkl, že doufá, že si nikdo z přítomných nezapálí, vytanula na mysl píseň z nesmrtelného díla pánů Svěráka a Smoljaka Trhák – „Když dítě škrtne zápalkou, co se nestane, požár zaplane…“. Nezaplál, album bylo náležitě a se všemi poctami uvedeno do světa. Ale ještě než se tak stalo, byl v kině MAT, kde se křest konal, všem přítomným promítnut zhruba čtvrthodinový dokument o natáčení desky.
Dozvěděli jsme se z něj, že tvorba nových písniček trvala zhruba dva roky a že byl Olympic, podle slov bubeníka Martina Vajgla, natěšený na práci ve studiu a plný energie. Petr Janda nicméně v dokumentu a o pár desítek minut později i na křtu naznačil, že se dráha kapely blíží ke konci a že Bombarďák by mohl být posledním albem.
„Určité potíže, související s věkem, pochopitelně pociťuju, nicméně zatím je to všechno dobrý. Jsme právě trochu jako ten bombarďák, kterému už trochu dochází palivo, ví, že bude jednou muset přistát, ale zatím se pořád drží ve vzduchu. Je celkem jasné a pochopitelné, že se konec Olympicu pomalu blíží, ale dokud to půjde, budeme hrát. Mě to pořád ještě strašně baví a naplňuje. S Olympicem snídám, obědvám a chodím spát,“ tvrdí Petr Janda a není důvod mu nevěřit.
Po skončení dokumentu došlo k samotnému křtu. Stylově za zvuku leteckého motoru se shromáždili čtyři „bombarďáci“, jak je označil moderátor Martin Hrdinka. Petr Janda, jeho věrný druh ve zbroji a znamenitý baskytarista Milan Broum, zmíněný bubeník Martin Vajgl a „benjamínek“ skupiny, klávesista Pavel Březina.
„Dobrý večer,“ pozdravil automaticky Petr Janda, ač bylo teprve odpoledne – zřejmě zvyk z koncertních pódií – a podotkl, že třiadvacátá deska v diskografii je sice nepochybně pěkné číslo, ale že v šedesátých letech měly britské rockové kapely ve smlouvě vydávat dvě alba ročně. Na jaře a na podzim. „S takovou by byl Bombarďák už asi sto dvacátou deskou Olympiku.“
Poté na pódium přibyli pánové Robert Kodym, Viktor Dyk, Michal Dvořák a P.B.Ch., aby pokřtili desku již zmiňovanou kapalinou.
„Chtěl bych té desce popřát hodně zdarů a úspěchu. Ať přináší radost a třeba i trochu toho vzrušení,“ prohlásil Robert Kodym a vzdal skupině hold provoláním „Ať žije Olympic!“.
Dárky od Kodyma
Na důkaz toho, jak si Petra Jandy a spol. váží a cení, předal všem členům kapely dárky. Nechal vyrobit dva druhy triček. První byla replika trička, které Kodym objevil na archivní fotografii Olympiku z roku 1976, kdy ho měl na sobě Milan Broum. Na druhé pak nechal natisknout Kodymovo zdravotní desatero, které prý v 19. století viselo ve školách. Jeho autorem byl Filip Stanislav Kodym, lékař, přírodovědec, spisovatel, novinář a politik.
Účast Lucie na křtu nebyla náhodná. Robert Kodym otextoval dvě písničky na albu, kromě titulního Bombarďáka ještě skladbu Uřvaná Lilith. Petr Janda zase hostuje Lucii v nové písni Krása a zázrak a tajemství.
„Mě se Robertovy texty vždycky líbily, přišly mi hodně zajímavé. Takže když mi nabídl, že nám něco napíše, rád jsem souhlasil. Bombarďáka otextoval vážně parádně,“ složil muzikantskému kolegovi hold Petr Janda.